Du pryč

19. prosince 2012 v 18:26 | Pán Situace
Připadám si už dospělejší, a tak odcházím. Nějak mě to tu už neba. Radši bych psal nějakou vyšší prózu, na což zdaleka ještě nemám a blog mi možná chybí nebo co. Tak sem se přesunul na http://pansituace.blogspot.cz/
 

Rimmerova poslední slova

6. září 2012 v 4:19 | Pán Situace |  Moje dny
Dosud negraduovaní detektivové postřehli, že včerejší text jsem vypudil nějak po čtvrtý ráno. Tudíž mé ráno raníčko se zdálo být hnusivě nevyspaný, a to se mý veličenstvo uráčilo vstát až po desáté hodině. Vzbudil jsem se s odporným pocitem: v hubě si hovnila pachuť levný kávy, bolavý záda od shrbenýho posedu před počítačem vyznačovala známky sebemrskačství, disponoval sem vypálenejma zornicema od debilního monitoru a celkově sem byl na zabití se z čirýho nevyspání. V takovým stavu jsem se vždycky budil na všechny mý zkoušky, včetně té nejzakletěšjší, zkoušky maturitní.

Padla správná strana pětikoruny a nestalo se tak. To znamená, že jsem žádnou zkoušku neměl. Taky kdo by ji v tuto dobu měl, že... (tímto zdravím Tádu) Moh jsem v pohodě prožít ráno jako každé jiné (močit, mýt, zpívat, tančit) a taky jsem tak činil. Dolů do obýváku jsem šel jako vždy přes kuchyni, kde jsem se špionským uměním mně vlastním ohledával sporák, co že se bude podávati k hodovní tabuli okolo dvanácté. Za má bolavá bedra se mi neslyšně vehnala babička s hlídací Satanovou posluhovačkou. Pes se mi snažil uzmout již jednou získaný topánek a babička na mě vypálila jedovatou otázku: "Na co u teho sporáka hledíš jak bubák?!" Řek sem něco v tom smyslu, že se snažím zjistit, jaký lahodný pokrm to bublá v jejím kotli. Odeskla, že prej bude "jídlo".

Lhala.

Nejspíš jsem náměsíčný a v tomto stavu jsem svýma hovnama psal na fasádu sprostá hesla o celém svém rodu, pohanil jsem jak předky, tak potomky a ani hospodářská zvířata jsem nezapomněl vzpomenout. Jinak si neumím vysvětlit, za co jsem si vysloužil to, že máme během dvou týdnů už asi potřetí segedinský guláš. Segedinský guláš je podle předních encyklopedií soubor tří potravin, které jsou lahodné odděleně, avšak jakmile se to dá dohromady tadytakto, je mi mdlo, domáhám se soudu a hledám novou, nějakou východní, víru, kde by mě vzali do kláštera.

Přišla mi tak vhod pozvánka od mé lepší polovičky, že v teple svého domova bude kuchyni rubat v mixéru všemožnou zeleninu takovým způsobem, že z toho vzejde pravá gazpáčo. Ten, kdo viděl Červenýho trpaslíka, je obeznámen s faktem, že gazpáčo je studená (!) španělská polívka z rajčat a podobných zábavných barevných věci rostoucích u země.

(Zlom artiklu)

No, pak jsme to sežrali. Miša pak šla zalít kytky, což podle svý mámy doslova posrala. Následně se Míša chystala na večer s kamarádkou (říkejme jí třeba Acka), přičemž jsem já jako hlavní estét ztvárnil úlohu výběrčího šatstva, šminek a účesu. Dokonce jsem vybral i jiný opasek a svou mužnost jsem prokázal penetrací onoho kousku kůže pomocí manikúrních nůžek. Mám gule. Dvě.

(Doznání artiklu)

Trochu hodně rychle moc jsem to zkrátil, protože je mi blbě, jsem pln nežádoucích zachmuřených pocitů, neboť mi právě ona jmenovaná Míša má volala a povyprávěla mi nějaký osobitě nepěkný věci, ze kterých je mi tak blbě, že i ten zasranej segedin zní jako fajn náplň do indiánka místo jahodový šlehačky.

Je mi vyloženě na blití, z toho jak se někdy my dospělí dokážem chovat. Buď mám žaludek na to, abych sám o sobě moh povědět, že jsem kámoš a chovám se podle toho, nebo si aspoň obleču kápi, černou masku a dám si jméno Profesor Smrt, aby dotyčnej věděl, že kámoš opravdu nejsu. Že su padouch nebo tak něco.

Do deníkovýho zápisu se podobný rádoby zamyšlený poučky nehodí. Z tohoto důvodu se nyní odebéřu do svých komnat, kde se pokusím pln křivd a vzteku vpadnout do říše snů. A zítra (nebo spíš asi někdy jindy) teda asi oživím nějakou rubriku mráčkově upřímným vyznávajícím pamfletem.

Čert to vem, třeba i na téma týdne! Ať tratím a nežeru! Vykřičník!

(Tento zápis je zmatený a je to prostě postavené proti pravidlům. No. Takhle se mnou dokážou mávati emoce. Kdybych si nyní pustil Nekonečnej příběh, tak se rozbrečím jak malá děvka u scény, kdy Nicota sežere toho bílýho koňa. True story.)

Žurnál

5. září 2012 v 4:09 | Pán Situace |  Moje dny
Se svým dosavadním životem jsem až na neustálý nedostatek kapitálu spokojen. Jsem sice mladý, ale přitom stále pamatuju dobu, kdy lidé byli kromaňonci bez facebooku, mobilu a bez hitovek od Pittbula, co nám rozhejbou pánve jak šéfkuchař Tony. Jsem student vysoké školy, která není proslavena skandálním odhalením falešných diplomů natisknutých dětskýma razítkama s krtečkem. Jsem celkem zdráv, netrpím rýmečkou a ani nemám tu zvětšenou prostatu, jak proti ní zbrojí Mara Vašut s modrou růží. Mám lajnu přátel, kteří ví jak se ožrat a někteří i umí dokonale nablít pod kterejkoli stůl (tímto zdravím Roba, který o sobě moc rád čte). Dokonce mám milující přítelkyni, které připadám okouzlující a roztomilý. Nebe je nezbytně blankytné, všechno je prostě děsně príma.

Avšak jedna záležitost mému spánku na pokoji nedala. Psaní blogu mě sralo. Ocitl sem se v začarovanym kruhu. Nic sem tady nepublikoval, neboť sem žádný návštěvník oplývající znamenitým vkusem pro psané slovo nepáchl. A na druhou stranu žádná rozervaná duše si sem nechodila nic číst, neboť se tady nic nepsalo. Přirozený a pochopitelný, avšak smutnější než Rytmusovo vyjádření sebe sama na svojom rodnom sídlisku. Dnes mně ona milovaná přítelkyně (říkejme jí třeba Míša) ukázala svůj starý deník, kde každým řádkem srdce mladé žačky krvácelo neopětovanou láskou a rozum se vymykal kontrole ve vařícím oleji nenávisti ke spolužačce. Deníkovej zápis mi připomněl duben minulýho roku, kdy jsem tento blog začal psát, kdy jsem asi týden v kuse psal každej den zápis a bavilo mě to vysoce víc, než přemýšlení, jaký brutálně politicky korektní téma rozeberu tento měsíc.

Inu, pravil jsem sobě sám samotný, že budu pokračovat tam, kde jsem začal. Myslím, že úplně geniální by bylo, kdybych popsal dnešní den v celé jeho snaze nasrat mě:

Vstal jsem rozespán někdy po desáté ráno. I zhrozil jsem se, protože jsem byl domluvenej s Míšou a dvěma dalšíma osobama, že dnes půjdeme hrát badminton a že se budu zase po staletích sedavého života hýbat, budu zdravější, dožiju se stovky a zakusím dalších radostí aktivního života. Oblík sem si tepláky a s písní na rtech jsem se odebral na své nejoblíbenější místo, kde jsem se vymočil. Neustále si pískaje s vizí příjemně stráveného dne, jsem i bez míření trefl mísu. Pak jsem se umyl, vymačkal ještě poslední dávku pasty z tuby. A za mručení nějaké debilní písničky sem si zuby vyčistil. Krása střídala nádheru.

Slunce v duši mi zářilo celou cestu po schodech. Zařilo i když jsem vtančil do obývacího pokoje. Zářilo dokonce i když jsem se vítal s naším psem (říkejme mu třeba Růžena). Slunce dozářilo v moment, kdy promluvila babička. Prej toho psa musim hlídat, když celá rodina pojede na oční na kontrolu (je bezva, že když už z návštěvy očaře dělají hlavní zářijovou rodinnou událost, tak mně známému Krtkovi z Lískovce neřeknou). Říkám, že jasně, protože ten den mi byl tak nakloněn, že to prostě nemohlo kolidovat s mými vznešenými sportovními plány.

Jak již všichni ateisté tuší: Bůh není. Samozřejmě nebylo úniku a musel jsem tedy zůstat doma. Bez badmintonu. Se psem, kterej se během hlídací akce hned několikrát zechcal.

Snažil jsem se využít nepříjemně strávených dvou hodin hlídání neuhlídatelného četbou Dívky s pomeranči, ale Satanova posluhovačka (někteří ji znáte jako Růženu) mi kradla papuče a schovávala je ve svém brlohu. I vstal jsem tedy, že si pro ni dojdu. Sáhl jsem do neprobádané oblasti a ten zloprcek se do mě zahryzl (je to štěně a jeho zuby nejsou nepodobné asi osmnácti gramofonovým jehlám se stiskem obyčejnýho nilskýho krokodýla). Za zuby jsem Satanovu posluhovačku vytáhl a hodil jí Soptíka nebo co. Zatímco toho nebohého dinosaura trhala na cáry, sáhl jsem pro svou kristusku do psí sluje. Byla tam. Byla tam i se čtyřma utěrkama, nabíječkou na mobil, peckou od broskve a s ovladačem (ten mě nasral nejvíce, protože jsem byl nucen do té doby trpět Vraždy v Kitzbühelu).

Zanedlouho přijela rodina. Každej příslušník příjemně unavenej a vyšetřenej. Lapáliím s Růženou se dobrosrdečně smáli a dělali, že je to normální. Spolk jsem křivdu nedozírných rozsahů a jal jsem se chystat. Trvalo to o dost kratší éru, než v minulým článku.

Přihasil jsem si to na zastávku dostavníku, kterej by mě měl odvízt za Míšou. Už tam přešlapovaly dvě matky s kočárkama, ze kterých děcka čuměly jak prdele z roztrhanejch gatí. Toto poněkud expresivnější přirovnání jsem vybral, protože ona dítka byla vzhledu nehezkého a neroztomilého. No a ty matky s dětma jely se mnou autobusem. Autobusem, ve kterém už dva kočárky se stejně krásnými dětmi trůnily. Já bohužel jsem osoba dětem ne úplně nakloněna a můžu jen doufat, že se to změní, až potomky budu mít své. Do té doby budu tichounce trpět při každém nelidském zařvání těch malých rarachů. A že toho řevu nebyla špetka...

Jak již některé chytré hlavy stačily vykalkulovat, byly tam přítomní 4 malí soutěžící v anketě Zlatý hajzl (4 kočárky = 4 děti). Nominováni tedy byli:

  • Nadějný budoucí zpěvák v zeleném kočáře za zpěv nesmyslné rockové balady a za nevyčerpatelnou hlasovou zásobu rozsahu "vražda tupým nožem" až "psí píšťalka"
  • Beznadějná bytost (pohlaví neznámé, zatím ale asi žádné) za fistulní smích jen s občasnými přestávkami na nádech. Vděk patří i jeho rodičce, která jej celou cestu ústavičně lechtala. Děkuji.
  • Stadartní uřvané dítě, které svůj válečný ryk spustilo jen tehdy, když mu spadl plyšák na zem (co čtvrt minuty).
  • Natálka.

Vítězem ankety Zlatý hajzl je právě poslední jmenovaná tyranka mýho klidu. Nejenže dělala prakticky všechno, co dělali její soupeři nebo soupeřky. Výhru si zasloužila zejména proto, jak se projevil její intelekt. Protože dělala ze všech děcek největší bordel (což asi nebylo těžký, protože jako jediná disponovala uměním chůze), tak jí její mama neustále vyhrožovala, že jí dá na prdel. Natálka na matku srala a stále bez drža běhala po celým autobuse, ukazovala prstem (!) na okolní lid a šťourala se v nose. No, matka se ostudou a vzteky otřásala v základních buňkách a vyřkla výsledný ortel: "Doma ti zmaluju zadek, Natálo!" Natála okamžitě pochopila, že tím šťouráním v rypáku to přecejen přesrala. Ale v jejích očích jí bylo vidět jasně velké "AHA!". Teď už nemohla nic ztratit. Na prdel dostane tak jako tak. Začala se nahlas smát a běhat po celém autobuse ještě rychleji a vrážela do starých žen. Z pekelného autobusu jsem vystřelil raději o zastávku dřív. Bylo mi jasný, že řidič to v další křižovatce napálí do benzínky. Aby zachránil svět.

U Míši jsem to vydýchal v kuchyni, kde jsem sledoval jak s panímámou zaujatě loupají dvanáct tun rajčat, aby je mohly rozmixovat na gazpáčo (bohužel ani jedna neviděla Červenýho trpaslíka, tak nepochopily můj častý smích). V Míšiným pokoji jsme se potom dívali na fotky z našeho výletu do Brna. Na těchto obrázcích jsem zastínil všechny památky (mou rozložitou postavou, přes kterou nebylo možno katedrálu byť jen zahlédnout). Pak Míšu napadlo vytáhnout svůj starý deník a zasmáli jsme se jako mladí, dobře živení lidé z amerických sitcomů z devadesátých let.

Cestou autobusem domů jsem hledal zábavu v mobilu (na to, že mám s sebou rozečtenou knihu, jsem si pro všechny případy nevzpomněl). A v poznámkách jsem si našel seznam věcí "který bych měl mít jako frajer". Ač ty záležitosti mají něco do sebe, vysmál jsem se sám sobě. Tady je seznam frajerství:

  • Mocná propiska (asi abych měl prostě svýho Parkera jako všichni správní důveryhodní mazáci)
  • Černej koženej notes (kterej bych měl věčně u sebe a stále si do něj něco zapisoval a ostatní by se mě ptali, co si zapisuju, a já bych se cítil strašně důležitě)
  • Bílej kapesník do klopy (Jak jsem kdysi zjistil, nemusel by být těžko k sehnání)
  • Neustále mít u sebe noviny (děsně dospělej Ondra)
  • Neskládací černej dešník
Ten deštník jsem už měl. Byl dokonalej, pravej anglickej gentlemanskej. Ale protože jsem dobrosrdečnej, tak jsem o něj přišel a i rybník jsem pro něj naplakal. Nechal jsem ho na narozeninové párty, aby chránil notebook před deštěm a nějakej... nedomrd mi na něj šlápl a zlomil ho. (Konec vyprávění o deštníku)

Poté jsem se dostal dom, kde již několik hodin smolím tento mohutný výplach, který by šel vypsat jedním delším souvětím. Ale to by bylo moc jednoduchý, že...

Á, zas mám dobrý pocit z deníkového zápisu. Že bych se zítra urval k napsání dalšího? Že by další sliby? Že bych konečně rozšířil třeba i jiné, chátrající rubriky? Otázky, samé otázky.

A ještě jedna!

Jenom, národe, kdyby se někomu chtělo vyjadřovat, zajímalo by mě, co by ještě kromě deštníku a ostatních řečenejch blbinek potřeboval frajer?

(kromě kozatý kočky po boku - tu už mám, další nechcu)
 


Momentálně

30. června 2012 v 18:03 | Pán Situace |  Poznatky
... jsem v situaci, kdy jsem téměř v harmonii s vesmírnou Silou. A to bez její temné strany! Přišlo na to, že i já, hvězdný vysokoškolský student, patřím zase mezi ty usmrkance ze základních škol - mám znova prázdniny. Pocit je to lahodný, osvěžující a ožeruvhodný. Jediný, co mě zatím sere je to, že jistý pan profesor je zasran krpatý a není schopen mi dát slíbených šest kreditů. Ale serou na to dva psi, neboť, jak jsem již pronesl, jsem vězněm ožeruvhodného pocitu.

A tak se tedy právě děje, že mám v osm hodin večer sraz se svou bývalou třídou, kde si nepochybně pivem vyliju šedou hmotu levým zvukovodem; podle minulých zkušeností se tam termonukleárně brutálním způsobem utkají dvě spolužačky ve volném stylu (nejčastěji slovně) a namouduši se budu bránit zpěvu, fotografiím a debilním otázkám typu: "nepřibral jsi? co holky? ty si jako nezapálíš? a oblíbená: co říkáš na (jakékoli dvě osoby, co se nedávno pohádaly, osouložily, sezdaly, či zabily své prvorozené syny)?"

O ten sraz ani tak moc nejde, ožrat si držku lze všade. O čem jsem zde chtěl sepisovat kulturní produkt, je chystání na podobnou slávu. Ne každej to má stejně. Onací lidi to mají třeba tak, že se v onom klubu prostě vzbudí na další otvírací dobu, hned z rána v devět večer si vypláchne zubiska zvětralým pivem a dech si provoní mentolovým vajglem. Avšak někteří gentlemani (jako já) nebo dámy (jako nějaká dáma) se musí nachystat. Chystání je mnohdy tak složitý, že je až k podivu, že si akademici na tenhle jev nevymysleli nějakou vědu. (Jaký si oblíct posrávačky na dýzu. Za 3 kredity. Podmínkou úspěšného zvládnutí předmětu je prezentace, 80 % docházka, ústní zkouška.)

Já zpravidla začínám svůj rituál očistou ve sprchovém koutě dvě hodiny před setkáním. Odhodím své nevkusné domácí svršky před kopulí, která znamená čistý svět. Nechám odpustit trochu čirý tekutiny a strávím tak trapné dvě minuty lazením debilního kohoutku, kdy jednu ruku opařím doruda a druhou ledovatě domodra. Vlezu ve sprchu a počnu si prozpěvovat odhadem 47% procent všech písní, které jsem kdy byť jenom zaznamenal. Sáhnu nahoru pro sprchový gel a velmi nerad se obeznámím se skutečností, že máme víc než jeden exemplář. Kdykoli mám možnost výběru, jsem v pasti a není pěšiny zpět. Raději si tak natřu záda oběma a pak smrdím, jako když mě poblije mimino. S šamponem jsou trampoty veskrze klasický, neboť se mi ten samoser samosebou dostane do zraku. Se štípotem v zavřených očích hledám matku, kterou již od tří let ve sprše nenacházím, a pak si to teda za hlasitého fňukání a nadávání vymeju sám.

Dosud oslepen se odebéřu k zrcadlu. Zde ošetřím drobná zranění, kterou má slepota nepřímo napáchala na mém velmi nahém těle (ukopnutý prsty u nohou). Když jsou mi ten den hvězdy nakloněny, tak si začnu utírat prdel a jiné záhyby ručníkem. Stává se to však málokdy a já se vracím uličkou hanby do pokoje, pro ručník zapomenutý. Utřu sebe, pak zrcadlo, pak si hraju s mokrýma vlasama a pak se dám do metodologie estetiky mýho obličeje. Jak vycením zuby, je mi jasný, že je čas nějakýho bělícího Colgateu. U čištění zubů se směju sám sobě, neboť vypadám jako vzteklej neználek. Jak se rozsměju, tak se na mě všechno roztřese jak aspik. Nechám tedy hurónskýho smíchu. Sádlo se šťastně třepe dál. Musím počkat alespoň minutu, než se všechno dotřese (v ten moment si jako každej den slíbím, jak hned zítra začnu s vervou posilovat každou partii).

Zuby v cajku. Nyní zkontrolovat obličejní chlupy. Já nedisponuju normálním porostem jako kterýkoli muž a kdejaká žena. Mé vousy jsou spíš zónového charakteru. Jsou sice bezvadně symetricky rozhozený po tváři, ale bohužel ne všude. A přesně uprostřed je lysina, která mi sahá až po pupek. Nějaká hrůzná anomálie, kterou beztak měl akorát nějakej šílenej šlechtickej rod. Musím tedy chodit bradou vzhůru a třeba si mě všimne nějakej whateverlogist, kterej se těmahle šlechtickejma anomáliema zabývá a pak mi předá obrovský dědictví. Vezmu si tedy jednorázový holítko (nevyplatí se mi vlastnit nějakej brutální Gillete, protože mně rostou vousy jenom o ždibínek rychleji než Bieberovi) a sáhnu na pračku pro pěnu. A ona tam není. A já se vztekám. Pěnu po chvíli najdu za pračkou i se stovkama dalších domněle zmizelých věcí. Pěna je však zasraně daleko a já na ni rukou nedošáhnu. Ono by na to sice možná dosáhnout šlo, jenže za tou pračkou jsou stoprocentně pavouci a kdyby se mě jedna z těch nestvůr jenom dotkla, tak bych se tam podřezal (ano zasmějme se, Ondra je strašná holka, bojí se pavouků). Chopím se tedy smetáku a s elegancí a umem mně vlastním se snažím pěnu vyštrachat. S každým pokusem pěnu zarážím čím dál hloubš do pavoučí temnoty. Svůj jazykový projev přepnu na "Mistr dlaždič nadává u hokeje". Nelibé výkřiky přivolají mou rodičku, která se mě od pasu zeptá, co to doprdele zase dělám? Při popisu, který okořeňuji sprostými adjektivy, se mama pokřižuje, šahne za pračku. Trvá jí to přesně 4,2 vteřiny, než pěnu vytáhne. A jediný sprostý slovo, který řekla bylo "posránek" a nebudu zde říkat, komu bylo adresovaný. Polknu hrdost, poděkuji. Při holení se tentokrát neříznu, protože jednorázové holítko je tupý jako prdel. Nadávám matce, že je to její chyba, že holítka jsou stará. Říká něco o posráncích, nepochopil jsem.

Když už je po holení, který žel bohu nevyšlo, jak mělo. Měl bych se obléci do slušivého ohozu, za který by mě snad i Jonas brothers vzali mezi sebe. Otevřu svou skříň a probírám se přeberným množstvím olezlých hader, které se mi kdysi líbily, avšak nyní se mlátim do hlavy, jakej jsem to měl hovězí vkus. Nakonec vždy skončím u stejných tří košil, který ob dva dny střídám. A nyní se s nima střídám u zrcadla. Ohýbám si rukávy, rozepínám, zapínám, měním trika pod něma, přidávám různý kravaty, tropím si žerty z vlasů a nakonec se jako malá rozmazlená svině naseru, že "nemám co na sebe" a že budu muset "chodit s nahou prdelí" jako nějakej "zasranej sektář". Pak si obleču tu pomačkanou bílou, ve které vypadám nejmíň vyžraně a jsem se sebou hernajs spokojenej.

Jako poslední věc je vystajlovaný účes. Vezmu si zelený sprej, kterej mi doma kradou všeci včetně psa (ale do očí se mi smějou, že jsem latentní homosexuál), a začnu to dílo. Když se mi napošesté nepovede kýženej zjev a la štramák Ondra Brzobohatej, plivnu na sebe do zrcadla, servu ze sebe lak ručníkem a jdu pryč z koupelny. Ven. Ožrat se.

Chápete, co se teď stalo? Velmi přesně jsem vysvětlil, proč tolik piju. Já piju víc, když jsem nasranej. A když se někam chystám, tak jenom v koupelně se naseru tolikrát, že ve třiceti budu z alkoholu vypadat na šedesát sedm a po devíti mrtvicích.

Možná, kdybych si nekupoval ty zbytečný laky na vlasy a šetřil si místo toho na nový játra, dožil bych se doby, kdy nebudu mět vlasy a nebude mě tak ten lak mrzet, že...


A jaký chystačky máš ty, národe?

Řitní škola

10. dubna 2012 v 11:53 | Pán Situace |  Poznatky
Včil to dolehlo i na mě. Ve škole mě to sere tak moc, že bych se už radši stal rovnou důchodcem. Místo na ty debilní hodiny, bych chodil spát v sedm večer, vstával v pět ráno a s adrenalinem bych obrážel Kauflandy a hledal bych cokoli ve slevě. I kdyby to měly bejt tygrovaný kondomy. Tyhle ponurý antiakademický nálady na mě dopadaj každej den, kdy tam musim. A proč tam teda chodim když mě to sere? Protože mě tam nesere všechno. Ale i to málo, co mě nesere, mě občas nasere tolik, že bych se na to už někdy prostě vysral. Tak jakýpak s tím sraní, že...

Jak jsem tady už možná kdysi žaloval, vedle žurnalistiky (která je víceméně fajn), studuju ještě sociologii. Nejhipíkovější věda na mý akademický půdě. Chlapci zde bojkotují nůžky a břitvy, takže všeci vypadají jako Ježíšové. Jenom místo sandálů nosej pohory, místo žebradla krosny a místo obvyklý vody/minerálky/mešního vína nosej všeci Aloe vera s velkým nápisem "no preservatives", z čehož usuzuju, že to budou ještě ke všemu antiantikoncepční, ortodoxní křesťani. Dámy batikovaný jsou všechny nakažený permanentním úsměvem typu "dnes budu všude rozdávat radost všem sluníčkovým lidem, ale později pujdu domů, kde zatáhnu závěsy a půl hodiny budu hajlovat". Obaly na notebooky maj dělaný z konopí a maj je nevkusně poleptaný heslama jako "faith", "daydream" a "hope", proboha. A teď to vůbec nejlepší. Nehledě na rasu, pohlaví, či dýlku dredů jsou všeci tak d.o.k.o.n.a.l.e. muzikální. Cokoli přednášející řekne, se samozřejmě hodí do nějakýho songu, kterej musí alespoň třicet lidí okolo mě šeptem zabékat (Óstrávó, Óstrávó...), následně se tomu zasmát a ti jednodušší si k tomu ještě plácnou, protože to byl ten nejsluníčkovější okamžik dne a večer všem v čajovně prostě musí osvětlit, že přes píseň spojili svý duše všichni spravedliví. Takže ještě jednou přednášející řekne "společnost používá signály, které..." a ten ichtyl, co si sedá za mě, spustí, že bychom měli přestat pěstovat obilí, radši si kupme všichni mobily... Ještě jednou a vykostím nejdřív sebe a pak ho.

Pak dneska jsem psal svoji první písemku v tomto božím semestru. Byla z demografie a moje příprava byla taková, že jsem se probudil v šest ráno v křesle a demografií v ruce, kterou sem stihl před spánkem nejtvrdším už jenom otevřít. Nuže, sem si ráno tak čtvrtinu toho přečetl a vyrazil jsem vstříc hipísákům a tomu debilnímu testu. Šel sem si hačnout dopředu, kde sedím vedle jednoho upíra (řek bych, že vypadl jako poslední v castingu na roli teho třpytivýho mazlíka ze Stmívání). Pak nám zmatenej přednášející rozdal testy, já si přečetl otázky a dost nerad jsem zjistil, že všechny nabytý vědomosti jsem cestou v tramvaji potratil. Podle nezdravýho rozumu sem tam načmrkal odpovědi, odevzdal to s předstihem a hasil sem si to radši dom. Zasraná sociologie, kdybych tak nemusel mět k žurně ještě jeden obor. Možná sem měl jít na genderový studia místo socky. Sice bych byl vystaven výsměchu všem a neustále bych se potýkal s feministickejma učitelkama. Ale furt lepší než posraný sociologický výzkumy.

Ale ten nejnanicovatější zážitek sem si odnes kdysi z žurnalistiky. Národe, já se tak ještě nikdy nenasral. A to mi jednou za krk nachcal pes. Prostě jednou si tak kráčím ve čtvrtek večer do školy (středa je volná, tak se zůstával kvůli jedný hodině až do čtvrtka) na tvůrčí psaní. Vyšel sem těch pitomejch pět pater, podívám se na dveře do učebny a tam papír, že "dnešní setkání se nekoná". Tak to ve mně začalo bublat, protože už sem moh bejt ve středu doma. Podívám se znova a pod vzkazem větší papír, který hrdě hlásal: "Na příští setkání napište sonet na téma Bůh, lid nebo hokej, ještě jednou se omlouvám za komplikace". Kurva! Sonet?! Nasranej sem rozkopl dveře dom, sedl k netu a začal jsem s pomocí googlu pronikat do tajů sonetu. Celejch šest dní jsem přes slzy, pot a krev drásal papíry s nepovedenejma básněma (já poezii nesnášim). Až ve středu před dalším setkáním jsem teda porodil něco, co mělo stvbu sonetu, ale obsah byl jak z latríny na odpočívadle tiráků. Do školy sem šel s tím pokladem, že dořiti aspoň něco mám. Usedl jsem v lavici a dělal nenápadnýho.

Vřítila se lektorka. Ze začátku se teda omluvila za minule, že to setkání tak narychlo nevyšlo. Pak se zasmála a řekla, že ten vtípek s tím sonetem se někomu dost povedl. Zved sem hlavu. Podívám se vlevo, v pravo, za sebe a všeci se smějou. Prostě doprdele všeci poznali, že to byl nějakej žert kruťas a jenom já jako PYČA sem se s tím vyloženě sral skoro týden. Samozřejmě sem se smál s něma a kroutil hlavou, že by na to někdo mohl skočit. Ale uvnitř část mého já zemřela. Doteď sem se tím nevyrovnal a teď už tady nikomu nevěřim. Nikomu s ničím, protože je to samej všivák, hipík, strašnej zmrd a nebo dokonce vysmátej zpívající pražánek, co se mě jen tak zeptá: "Helé, za kolik jsi naťukal ty sciá? Já právě jenom 94 vobojé, hele." True story.ak určitěě!

A tak se teda těším, až budu senil. Protože jestli tohle sou mý univerzitní léta, tedy nejlepší část mýho života, tak ten můj další život bude hoden maximálně zapomenutí, zechcaný postele, poslintanýho pyžama a každonedělní těšení na Křesťanskej magazín. Neboť jediný co si budu z mládí pamatovat budou Ježíšové zo sociologie, kteří zpívají Nightworky.

Takže až budu starej, budu doufat, že svět ovládnou raptoři na lítajících žralocích s bazukama, protože dožít s touhle vzpomínkou je minimálně stejně krutý jako bejt překvapenej podobiznou Michala Davida, kterej je oblečenej v kšandách. A ničem jiným. Jen v kšandách.

Taky si to teď představujete?

TOP 5: Televizní bahno

13. března 2012 v 13:30 | Pán Situace |  TOP 5
V pánskejch časopisech bejvaj nejlepší ty články, kde se po briefingu celý redakce i s vrátným a hajzlbabkou vybere nějaký téma a pak se napíše Top 10/20/pí věcí ohledně teho. Založil jsem novou rubriku, kde to taky budu praktikovat. Hlavně proto, že se kolem mě děje hovno. A na psaní o hovnech už tady máme Rytmus života a tomu podobný moc dobře využitý zásoby našich lesů.

Jelikož mám tu výsadu, že jsem jedináček, mám se vším hroznej problém a všechno mě nasírá do takovejch rozměrů, že by se tam vešly dvě Věry Bílé. Jednou z těch věcí je donebevolající neschopnost českejch televizí dát nám něco normálního, na co by se dalo dívat u žehlení. S tím arsenálem, co nám denní vysílání nabízí, je sledování křivek košile, která je pomačkaná, jakoby ji někdo vytáhl krávě z prdele, o dost lepší. O dost.

PATERA: Celá TV ÓČKO
Je krásný bejt si něčím jistej. Jako že vás prostě nepřekvapí váš čokl, když zase se svým ranním sraním nepočkal na vycházku do přilehlýho parku nebo okouzlující a roztomile hraný překvapení mistra Slavíka v anketě Zlatý Gott. Už míň se mi líbí ta předvídatelnost na Óčku. Než ho zapnete, tak už nějak tušíte: je z devadesáti procent jistý, že na vás bude tasit bradavky Rihanna a pak už opakuje dalších šest songů. Těma pak vaše paměť disponuje v nejlepším případě jenom celej život a pak se taky může dost dobře stát, že si nevědomky na pohřbu vaší ohořelý babičky bejkat "What makes you beautiful".

ČTVEREC: Nekonečný seriály
Ulice, Ordinace, Cesty dom, Pojišťovna štěstí... Tak uvěřitelný příběhy tak uvěřitelných charakterů! Jasně, uvědomuju si, že se nedá dívat na úplně reálný věci (jako brečící Vladko na hajzlu stříhajíc si svý dlouhý vlasy a emocionální žíly). Ale tak dořiti, je fakt nutný zasahovat mý prarodiče záplavou nebezpečnejch emocí, který se jim dostávaj od nejžalostnějších hereckejch výkonů severní polokoule? A ještě chudáci sou všeci zmatení, neboť v každým seriálu se směje/brečí/vdává/sklesle se dívá na bezstarostně hrající si děti Dana Morávková. A musí ty díly bejt tak dlouhý? To nám to nemůže celý Peťa Rychlej se svou nynější seriózní pleší všechno nějak vyřídit v pěti minutách? Asi ne. Televizní láska totiž nejse vysvětlit slovy. To se musí vidět. Každej týden dvakrát aspoň dvakrát!

TROJÁK: Německý detektivky
Člověk, kterej Němcům ukázal, kde se zapíná videokamera, je buď sám Satan, Gargamel, Joker a nebo Darth Vader. Já ososbně jsem pro Gargamela, kterej disponuje kouzlama a nějak pomocí magie nejčernější vnukl posedlost našich televizí německejma detektivníma seriálama, kde oním detektivem může bejt i pes. Taková Kobra 11 je pořad, kterej vymyslel asi Michael Bay s jeho posedlostí explozema a vším, co by mohlo hořet. Ale pořád to dosahuje vyšších kvalit než nepřeberný množství vyčpělejch hrdinů jako Siska a Shimanski. A nebo člověk (spíš je to planetka) z pořadu Big Ben.

DVAJA: Chci soutěžit!
Ze všech těch vědomostních soutěží, který mě jako malýho ke kouzelný bedně táhly nám zůstal jenom AZ Kvíz. A přitom sakra, teď teprv bych všechny Riskuj nebo Milionáře ocenil jak se patří. A taky ta možtnost vyhrát prachy... Jo, dobře ta v televizi stále je. Ovšem nestačí vědět všechny hlavní města. Dneska musíte vlízt do okamerovaný vily, disponovat čtyřkama a osolouložit kdejakýho umělce, co pověsil svou pornokariéru na hřebík.

Soutěžící kozatá Irena: "Beru otázku za 20 000 v kategorii Sprchování se s jakýmkoli chlapem, aby mě viděl nahatou celej národ."

Honza Rosák: "Gratuluji! Pod tímto polem je zlatá cihlička!"

JEDNOTA: Předem jasný vítěz - Televizní noviny
Dřív si lidi v noci nahráli Akta X a sledovali to napětí, kdy Mulderovi zase ti uličníci z hvězdnejch lodí unesli kdekoho. Dneska se za napětím chodí na již plnoletou Novu. Největší drama v českým éteru nám dává něco tak pravýho, surově reálnýho, tak živýho... Když Koranteng s poker facem národu sdělí o smrti psa, kterej bohužel chytil kulku od svýho majitele na honu, nezůstane jediný oko suchý. Pustí nám k tomu Wake me up when September ends, ukáže fotky řečenýho psa od štěněte až po jeho uhasínající jiskru v oku na veterině. V další čtvrthodině se nám dostane vyjádření od mluvčího svazu myslivců, svazu psů, svazu ozbrojených lidí a svazu všech svazů. To abychom o tom věděli dořitě všechno. V.Š.E.CH.N.O.

Dál se nám tam dostanou ŠOKUJÍCÍ zjištění o mrznoucí vodě a nejlepší sportovní komentátor (od dob Karola Poláka) slovutný Venca Tittelbachů, který v životě nevyslovil cizí jméno správně. Škoda mluvit, je nutno sledovat.

_________________________________________________________________________________________

Můžete mi říkat: "Tak se na to nedívej, pitomče!" Ale co mám jako dělat? Učit se? Číst si? Bitch please, to je moc mainstreamový. A taky, televize není vždycky špatná. Občas jsou tam Simpsonovi a nejsměšnější pořad světa Pevnost Boyard, že...

A co v televizi sere tebe, národe?

Den Patrik

11. února 2012 v 0:41 | Pán Situace |  Moje dny
(dnes krátce)

Dnem Patrik by se dal označit jakejkoli "den blbec". Avšak Den Patrik (mí známí již dozajista tuší) je vyloženě den v té nejhlubší prdeli toho nejposlednějšího hemeroidama postiženýho syfilickýho kokršpaněla. Pro neználky: Patrik je jeden z mých přátel, který oplývá štěstím asi jako já oplývám funkčníma bradavkama. Takže když jede k moři, tak šlápne na prvního mořskýho ježka, kterej se na tom místě objevil od druhohor. Pak si sedne a celej den si v písku čte knihy a u toho si spálí hubu od kulervoucího slunka. Proto to jméno. Patrik. Patrik by při běhu po zdi šlápl do hovna. Patrik - neúspěch, chápem.

Brzy ráno jsme já a má rodička vyrazili vstříc metropoli. Mama si tam šla jenom na poštu cosi vyřídit a já měl dva viteály před sebou. Jenom dva: sehnat si fialovej kapesník do klopy od saka a nechat se ostříhat (lidsky). A abych nedržel všechny čtenáře v takovým napětí, že se nebudou moct dva dny vyprázdnit, povím, že jsem nedosáhl ani jednoho. Patrikovsky přirozeně.

Viteál: fialovej kapesník

Kapesník do klopy je jen nabarvenej hedvábnej hadr, kterej je znám pouze ze staroslovanskejch legend a z americkejch filmů o kurevsky bohatejch právnících. V obchodu s oblekama a košilema mě poslali do galanterie. Zavolal jsem mamě a zeptal sem se jí, co že to ta galanterie je a kde je k nalezení. Mamátor mě vyslala jasným směrem, já si ulicema štrádoval jak princ chodníku a ona neznáma galanetrie se blížila a blížila. Otevřel sem dveře toho mně neznámýho světa a .... byl jsem na trhu stařen! Malé, velké, šedovlasé a bělovlasé! Zeptal sem se sám sebe, kdo by proboha ty ženy kupoval? A k čemu? A když si koupím dvě, dostanu třetí zdarma? Pouději se (samo, nějak) ukázalo, že galanterie je vlastně obchod se vším na šití a vyšívání a proto se tam babičky snažej orgasticky rozfofrovávat svý peňauze z důchodu. Stoupl sem si do fronty a když sem se po sedmi týdnech konečně dostal na řadu, zažádal jsem o onen kapesník. Měli jen bílej. No nic, stane se, že? Však podle indícií z pevnosti Mamárd jsou v Olomouci ještě dvě galanterie. V druhý (o poznání větší a líp zásobený) galanterii měli bílý kapesníky a pak taky ještě bílý kapesníky a žádný doprdele jiný. Cítil jsem podraz. Do třetí galanterie jsem cestoval třepaje se zoufalostí. Kdyby mi řekli, že ty kapesníky nemaj, odkráčel bych středem jako gentleman. Poražen hedvábím, ale stále gentleman. Měli jenom bílý kapesníky a tak jsem s brekem utekl a mezi vzlykama jsem řval "FIALOVÝ KAPE-HE-HE-HE-SNÍK!"

Pak jsem pro ten ďáblův hadřík jel až do Globusu, kde byl prej viděn. Nebyl tam. Ale nadšené prodejní sistentky mě pořád posílaly do galanterie. V tom scéáři, co se mi odehrál v hlavě, bych dostal za jejich vraždu doživotí, ale stálo by to za to.

Viteál: senzační sestřih hodný Davida Beckhama

Dle mýho pozorování ohledně holičů a prostě těch lidí s nůžkama, co mají tu moc z vás udělat hvězdu nebo debila, je jedno jestli se nechám ostříhat za 300 nebo za 80. Kvalita je stejná, protože mě nelze ostříhat k mý spokojenosti. Může to bejt akorát "míň děsný". Dneska ale... oh bože. Vešel jsem do provozovny kudlacího řemesla. Akorát sem si sedl do čekacího proseděnýho křesla, natahoval sem se po šest let starým Žena a život, už mě volala jedna z umělkyň. Já si sedl a než jsem stačil něco říct, už začala stříhat... Trochu jsem ji pozastavil a pravil jsem ji svou vizi, jak bych si to jako představoval: "Cekově to chci trochu zkrátit, ale ne moc. Pak teda na týhle straně to nechat trošku delší, jako zachovat ten smysl, chápete.. No a vzadu to zkrátit víc, abych tam neměl tu deku jak Jágr v Pittsburghu."

A teď mi, národe, vysvětli, jak z toho požadavku ta ženská mohla pochopit tohle:

"Chci vypadat jak piča."

Byla ožralá? Je to Maďarka? Měla opozitní den? Nic by ji neomluvilo. Každopádně si teď připadám zraku nelahodící až ohyzdný. Zítra je ples a přátelé se mi budou smát do očí, zatímco nepřátelé se mi budou smát za zády.

Je tak vidět pohled mladého muže a jedináčka na strašně špatnej den, kdy by zalezl někam pod šutr a tam zemřel chladem, ladem a hladem. Když se nedokážu sžít se situací, že nebudu mít v kapse fialovej hadr, tak jak se mám doprdele poprat s rýmečkou? Ženám teď stoprocentně došly argumenty.

Zase

16. ledna 2012 v 3:01 | Pán Situace |  Moje dny
...hovno, že? Nemám čas na psaní, avšak, leč, nýbrž, protože: Nemoh sem si nevšimnout toho, že každý boží den se alespoň šest lidí porozhlídne na mým virtuálním debilníku, zda mi zase neunikla nějaká ta věta, která by popřela to, že krásným a oblíbeným (to jako mně) se nedějou zlý záležitosti obřích rozměrů. Tak tedy budiž písmo:

Onak jsem to tady pozměnil, protože už mi vnitřně žralo orgány to, jak to tu bylo hnusný. Já osobně si vdždycky myslel, že teda jde hlavně o to, co tady míním ventilovat za slovní levoty, a ne o to, jak se budu srát v nějakým photowhateveru s dokonalým spojením uměleckejch prvků, který vyjádří, že jdu tvrdě za svým, ale přitom potřebuju čas od času obejmout silnejma chlupatejma pažema (Což nechci. Nijak zvlášť často.)

K věci: Chtěl jsem se zde rozepsat o dopravním prostředku, kterej je mi bližší než kterejkoli jinej. Touto záhadou opředenou záležitostí jsou vlaky. Ksmrtirád si vozím svý sádlo právě po kolejích, který znamenaj výlety, opilý výletníky a nepříjemný průvodčí, kteří by radši položili svý uhnilý tělo oblečený do slušivýho stejnokroje pozemní letušky na pitevnu, než aby se dívali na to, jak svůj batoh položíte na sedačku (která byla už stoprocentně několikrát doblitá jak od šakala). Poslední dvě cesty sem však strávil v takovejch kupéch/kupích/kupoárech, kvůli kterejm asi dám poslední šanci dálkovejm autobusům.

V dálkovejch autobusech nerad jezdím, protože u sebe nemůžu mít vždycky svoje věci. Samozřejmě, občas řídí nějakej Otto, kterej si přes mlžný opary (způsobený více či méně legálníma drogama) ve svý hlavě nevšimne drsaticky velký krosny. Ale tak, Ottů je málo, takže riziko je too damn high. Pak ještě v autobuse je zasraně málo místa a protože si neumím dát nohy za hlavu tak, abych je pak bez pomoci pajzru dal zpátky pod prdel, tak je musim nechat tuhnout a hnít tam někde dole pod sedadlem nějakejch milenců. A taky nemůžu jezdit v autobuse, protože tam každým zvukem seru o hodně víc lidí než v jednom malinkým kupé. Onehdá sem dal průchod svýmu "zlozvyku" a prolupal sem klouby na ruce. O šest řad ve předu se na mě otočila Morticie Addamsová v živým vydání, podívala se na mě jak Eminem (směje se ten člověk někdy?) a zakroutila hlavou. Kráva. To, že její partner, kterej tam netaktně chrchlal ze spaní ze sedadla vedle ní, bylo uplně v pořádku.

Autobusama teda nerad jezdím hned z několika adekvátních důvodů, který jsou právně nenapadnutelný z jakýhokoli hlediska. Ale ani cesta vlakem není vždycky bradavickej expres s nezapomenutelnejma zážitkama s přáteli a s Bertíkovejma fazolkama. Nedávno jsem jel v Brno, abych zde dokázal, že jsem všechny sociology pochopil správně a že bez chyby dokážu interpretovat jejich pošahaný názory na to, kdo že je svobodnej a proč chcou ženský chodit do práce. Jelikož jsem jel sám, tak jsem taky osamoceně sám musel najít střechu nad hlavou na další hodinu a půl, kterou strávím na cestě. Vybral sem si nejdebilnější dveře do vlaku, protože něma vystupovali uplně všichni cestující a někteří možná i dvakrát. Netaktně jsem předběhl při nástupu čtyřčlennou rodinu (tak to uječený děcko aspoň mělo konečně důvod řvat) a nahlížel jsem do kajut, kam bych se moh vesrat.

První kupé - 6 ožralých běžkařů
Druhý kupé - 2 vojáci (vypadali že dlouho zakusili celibát protože jak vlak přijel, tak pískali na baby - bůhsuď, co by se mnou ti tři (voják 1, voják 2 a jejich chtíč) na cestě udělali.
Třetí kupé - dva hipsteři a dva umělci (měli ty debilní brýle a jeden blbeček měl dokonce baret)

Pak už jen bylo čtvrtý kupé a v uličce předemnou se už vynořovali další raptoři, co sháněli nějaký místo na prdel. Ve čtvrtým kupé byli dva běžkaři a jedna holka, která byla strašně malá. Tenhle A-tým sem vzal zavděk a slušně se zeptal, zda by mě mezi sebe nevzali. Jejich ignorování mý otázky sem vzal jako nadšenej souhlas a sebe i s mejma báglama sem tam nasáčkoval. Té malé dámě jsem hodil navrch tašku a svoji sem nechal na zemi, protože ostatní prostor nad hlavama zabíraly žebrům podobný zkurvený běžky. Další zastávku (naštěstí a zároveň bohužel) postarší sportovci vystoupili a vystřídali je spolucestující z pekla.

Dva... já nevim jak jim říct slušně... no debili to byli. Mohlo jim bejt tak 18, ačkoli jejich IQ bylo nižší. Dobrou čtvrtinu cesty se bavili (ne dost potichu) tím, že ta malá dáma usla a měla pootevřenou pusu. Však víme, že ve vlaku spí každej jako neználek... Ti dva budoucí perspektivní zaměstnanci technickejch služeb svýma salvama hurónskýho smíchu dámu vzbudili, a tak si museli najít jinou zábavu. Tak spolu začli mluvit (zbytečně moc nahlas) o jednom z nich. Podle toho, co jsem (nerad) vyslechl, má problémy se svou slečnou. No, problémy... Spíš ho strašně sere, protože o ní mluvil, jako by to byla pohlavní nemoc a ne žena. Chvilu rozebírali situaci řečma zkušenejch womanizerů a pak tomu Déčku, který (divme se) má tu přítelkyni, přišlo asi šest SMS. Z vlastní zkušenosti vím, že když jich příjde tolik od vaší jediné a milované, tak máte průser jak mraky. Génius těch šest smsek četl asi dvacet minut i s vracením se (čtení složitejch slov - přežitek) a pak řekl jednu dlouhou větu, ve které bylo možno napočítat 12x "pyčo" a 7x "hardcore". Po takové náloži moudra sem se oklepal a podíval sem se na toho druhýho Einsteina. Tomu jenom svítily oči a po každý větě se Déčka ptal, jesli už je jako teďka sám. Beztak chtěl tu buchtu pro sebe. Ne, beru zpět. Chtěl Déčko pro sebe, protože on jedinej porozumí takhle citlivý duši a kdyby spolu chodili... by byl hardcoooore pyčo, že?

Zkoušku jsem možná udělal, možná ne. O to nejde, život mě naučí. Každopádně jsem jel z Brna v pátek ráno. Našel sem si krásný, relativně čistý kupé, kde fungovalo okno. Bylo to jako ve snu. Sed sem si k oknu, vytáhl si tatranku a měl sem se nejlíp na světě. A pak to bylo přesně jako v srpnu 68.

"Vasil!"
"Što, Nataša?"
"Náše kupje!"

Přišli Rusi. Řeknu vám, to zkurví den. Nataša byla dívka vzhledu nevalného a taktu nijakého. S tvrdym ruským přízvukem mi anglicky pravila, že sedim na jejím místě. Bezva, jakoby už neměli všechno. Vasil (ohavný člověk, kterej byl dokonale jasnej Rus - modrý vodnatý oči, tupej výraz, rolák, velkej prsten a hlubokej hlas při vyslovení "Charašo"). Obscénně tam spolu laškovali a na bratra Slovana s ruskou přezíravostí srali jako vždycky. Oddával jsem se sociologii jak to jen šlo, abych se nemusel dívat na ty Potěmkiny. Samozřejmě na posranýho i hajzl spadne v tomto případě další cestující z očistce. Další zastávku nastoupily dvě stařenky. Slušně pozdravily a zeptaly se... no, zeptaly, prostě našemu internacionálnímu kupé navrhly, že pojedou s nama. Já sem zahučel k podlaze něco ve smyslu, že jo. Nataša enegicky zvolala: "Zdravstvujte!" Babky pochopily, že to bylo nejspíš rusky. Nalepily se na mě, protože asi stále žily v domnění, že Brežněv nám sem furt může poslat pár Ivanů. Usedly a spustily (k sobě navzájem naštěstí). Já teda celej život žiju v domě s prarodičema, tak jsem asi nějak žil v domnění, že sou všeci staříci podobní - v pohodě. Ale tyhle dámy...

Během asi deseti minut sem měl tu čest se dovědět, kdo u nich v ulici v posledním roce umřel. Dál jesli šli do rakve nebo jesli je ugriloval Kopfrkingl. Jesli někdo na funuse brečel. A jesli se hodně dědilo. Pak konverazce začínala bejt čím dál osobnější a babky začly snít o tom, jaký bude to jejich loučení s tímto prohnilým světem. Bylo mi čím dál smutněji. Stařeny ale byly ve svým a svý názory a sny podporovaly gestama, za který by se nestyděl kdejakej rapper. Při jednom tomhle jednom rozmáchlým gestu, kterým podporovala dáma svůj názor, že Mařenu na svým pohřbu nechce ("a hernajs ne!!"), mi snad nedopatřením šahla na koleno. Vzhlédl sem a tak tak sem nevyjekl překvapením a závistí. Naproti mně seděl bílej Morgan Freeman. Fakt. Ano, i s vousama. Usmíval se a omlouval se mi. Je to doprdele fér? Proč já, švarný mladík již dost zralýho věku, musím čekat bezmála tři týdny, aby šlo poznat, že to, co mám nad horním rtem, není bordel z pampelišek?! A taková milá dáma morbidních mravů se musí tahat s takovym mrožem, že by ji Saruman z obav o konkurenci odstranil.

To sem se zas nasral. Past vedle pasti tenhle život. Všechno proti mně. Tak a teď je čas na to, abych zas slíbil, že už budu hodnej grafoman, kterej se tady bude častěji ohánět cennejma rukopisama. Ale teď je to stejně všem u kulí, protože teď maj všeci ve škole hardcoore pyčo, že...

Moje vize

8. listopadu 2011 v 1:08 | Pán Situace |  Moje dny
... o častým psaní šly nejspíš srát. Nicméně vizzte občané: dnes jsem se pochlapil a zavítal jsem do svý alma mater jako spořádanej člen tamního společenstva kreditů. Abych řek pravdu, tak jsem tam mezi ně asi i trochu zapad, i když jsem se u zápisu strachoval, co to tam bude za voly. Při tom slavným uvedení do oněch zdí jsem potkával jenom samý obatikovaný, osandálkovaný ohýbače lžiček, avšak opak se stal pravdou a všichni tam máme prakticky stejnou uniformu (conversky a kabát - vypadáš-li jinak, znásilníme ti dům a zapálíme mladší sestru).

Na deset hodin jsem měl Úvod do žurnalistiky, kde poloprázdný posluchárně tvrdě neúprosným hlasem osla Ijáčka kázal přednášející o kouzlech, tajemstvích a nevyřešenejch záhadách fejetonu . Já zas tvrdym neohroženým prakem střílel nasraný ptáky na zelený čuňata. Další přednáška byla z Mediálních a komunikačních studií, což je ten nejnepodstatnější předmět. Šel by přirovnat leda tak k sexuální výchově na fakultách informatiky. O co tam jde? Normální člověk uvidí větu, přečte ji, pochopí to a jde se mazlit s fretkama nebo prostě bude dělat to, co chce. Já jako student tohohlenctoho nesmyslu si přečtu větu a zanalyzuju ji tak, že naprosto ztratí na kráse, pochopitelnosti a veškerý charakteristiky, který tu větu dělaj větou. Zase prostě jedna z věd, co se studujou proto, aby se studovaly. Na tohle prachy jsou, ale že by se platily výzkumy jak se ožrat jak dobytek a nedoblít se, to ne...

Ze školičky jsem kráčel ulicemi s neutrální náladou, s písní v uších a s hladem takovým, že bych sežral i dort se striptérkou. Po sedmivteřinovým zaváhání jsem usoudil, že by bylo nejlepší jet do kampusu, kde bych se narval celou pizzou, načež bych pak nemusel v noci vyžírat lednici jak těhotnej Simík. Pustil jsem se do tý pětiletky rázným přískokem v tramvaj (nebudu tomu říkat šalina, ani kdyby hovna padaly). Ta byla narvaná stovkama nasranejch lidí a batalionem kočárkům s ještě nasranějšíma malejma lidma. Zase jsem se utvrdil v tom, že Olomouc je bohapustá ves, kde je pomalu svátek, když si v tramvaji nesednu. Po nikdy nekončící cestě jsem konečně pustil sednout nějaký přestárlý sokolníky. Musel jsem totiž přestoupit a pokračovat v tý štrece busem. V mý mysli už ten rádoby Ital házel pizzu v pec, ale můj mentální obraz narušil jeden... kretén obřího parametru. (Teď budu přehánět, ale on mě vyloženě nasral)

I vám se už určitě někdy stalo (nebo to žel bohu děláte i vy a za to vám přeju, aby vám nebo vašim dětem narostly kly, takže kdykoli by kýchli, tak vám udělaj dvě díry do břicha), že proti vám šla bytost, měla v ruce mobilní telefon a nahlas (ne ve sluchátkách jako lidi) pouštěla svý songy. Songy hlásající osvětu skrz rýmy týkající se většinou peněz, děvek, drog a celkově podobně nezbytnejch artefaktů, bez kterejch by okšiltovanej afroameričan nemoh dýchat ten bordel na tom či onom pobřeží. Taková bytost vás nasere jenom na chvilu, protože projde a pak ji už nikdy nepotkáte (za rohem ji někdo s tenčíma nervama než vaše zabije klíčema). Já takovou bytost potkal v autobuse. A ten kardinální ichtyl tam fakt celou tu jízdu měl nahlas na mobilu nějakýho básníka s mikrofonem. Nikdo se ho nezeptal, zda nechce pujčit sluchátka. Nikdo nechňapl po jeho životě. Nikdo mu taktně nenaznačil, že jeho rodiče jsou sourozenci. Systém selhal a všichni (jo, viděl jsem to všem na očích) se modlili, aby to přestalo, nebo jen potupeně hleděli do země a hledali odvahu s tím něco udělat (já mezi nima). Tímto prosim vás všechny, nebuďte takoví sráči jako já a mí spolucestující a udělejte s těmahle lidma něco. Mně je fakt jedno, co kdo poslouchá, ale ať mně to nikdo necpe. Nezasloužím si to. Nikdo z nás.

Po tomhle otřesným zážitku jsem měl po neutrální náladě, tak jsem se alespoň těšil na pizzu. Jak jsem mohl čekat, Bůh zase nadržuje hodnejm a věřícím, tak na mě seslal přeplněnou menzu. Nenápadně jako ninža v ponožkách jsem se proplížil kolem těch, co nejsou chopni si vybrat pizzu (stejně si daj všeci šunkovou, riskéři), a jal jsem se čekat, až si mě všimnou za pultem. Jak se na mě otrávenej mladík otočil, rázně a natěšeně jsem rozkázal: "Klobásovou." (je nejlevnější). Mladík mi řek cosi strašně rychle, já mu nerozuměl a pořád jsem na něj hleděl natěšeně. On na mě dál apaticky. Po pár nekonečnejch vteřinách už ten oční kontakt ztrácel na kráse, tak se mě hlasem Stevena Segala zeptal, co to teda bude. Došlo mi, že zkusit znova klobásovou by mě mohlo stát zub či rovnou celou hubu. Řek jsem teda velmi potichu, že si dám mexickou (však co, pálivý mi nevadí a jednou se neposeru z třiceti šesti kaček). Tohle byla bez nadsázky moje nejhorší volba v životě. Po protrýzněným čekání, kdy jsem si začal hryzat nehty z hladu, jsem dostal ten zázrak. Fazolovo-kukuřično-bůhvíco zázrak. Smrdělo to jak týden mrtvej rejsek a chutnalo to jak tři týdny mrtvej rejsek. S bolestí na srdci jsem tu věc sežral jako vlčák a snažil jsem se nevnímat chuť. Chca nechca jsem tenhle den musel označit za zpičenej. Jestli by mi nebylo na pracáku líp, že...

Pak jsem si ale koupil tribitku, čokoláda mi obalila nervy a já viděl všechno jasnějš. V Brně je teplejš než na Hané. Máme tady hezčí holky. Málokdo po mně něco chce. Můžu kouřit doma. Maminka mě vidí radši. Nemám tu chemii. Mám tady pizzu za 32 korun. Bydlím s kamarádama, se kterejma jsem rád. Bydlím daleko od kamarádu, se kterejma rád nejsem. Mám tu internet, kterej se dá nazývat internetem. Celkem beztrestně můžu podpořit Věrku (moji budoucí cirhozu jater), aniž by mě někdo ráno zburcoval z mý drakový pohádky. A lidi mi tady vykaj a cítím se jako váženej občan.

Ruku na osrdí: měli byste po tom všem krásným vůbec chuť a čas psát si jakejsi narcistickej deník?

Ne, ale někdo musel konečně říct pravdu o těch netvorech co pouštěj nahlas z mobilu.

Jediný děcko

9. září 2011 v 0:52 | Pán situace |  Poznatky
V mým okolí jsem jeden z mála, kdo nebyl obdarovanej darem nejdražším - uřvaným občanem, kterej má stejnou genovou nadílku a přijmení. Mamátor se mi jednou svěřila, že se Superdadem plánovali, že až prej dosáhnu tříletýho jubilea života, tak si pořídí dalšího usoplence, avšak z toho sešlo, když si všimli, že jejich dokonalej prvorozenej syn jenom chrápe, sere a řve a to všechno dvakrát víc než jiný děcka.

Sám sem ale nikdy nevyrůstal, protože téměř přesně rok po mým legendárním úniku za světlem se narodil bratranec Jindra. A protože jsme bydleli v jednom domě (jednu dobu sme byli jak Weasleyovi), byli sme furt spolu. I návštěva místnosti, kam všeci choděj sami, se stala společenskou aktivitou - oba sme zamířili do jedný mísy a za zvolání: "hvězdný války!" jsme oba povolili stavidla a kropili jsme. Ten, kdo přestal močit první, porhrál a byl vystaven posměchu. Ten, kdo si pochcal ruce, byl postaven výsměchu většího rozměru, ale úmluva z května 1995 pravila, že rodičům je zakázaný o pochcanejch rukách říkat. Tehdy se každej den kupoval novej sirup, protože jsme pili jak allways ultra, abychom měli co nejplnější nádrže. No jo, dětství nás šťastnějších nevoní po štrůdlu ale po hajzlovým osvěžovači.

Když jsme už byli starší a celej náš život se točil okolo toho, co bude na Supermaxu, tak se už objevovali trhlinky v jinak harmonickým vztahu. Furt jsme se hádali a většinou o takový kraviny, kterej z nás že je ten černej strážce vesmíru a podobný nadnárodní otázky vyusťující ke konfliktům. No a pak sme šli na gympl a bylo to v pohodě. Akorát teď už ho skoro nevidím, protože je zamilován a zabranej do dopisní kampaně, kdy bombarduje vládu návrhama zákonů, za jakejch podmínek že se můžou patnáctiletý sasanky vdávat.

Mám i něco jako sestru. Podobnej případ jako Jindra. Sestřenka mladší o tři roky tuším. Jmenuje se Michelle (opravdu), ale s tou jsem nikdy žádný hry na hajzlu nehrál. Jenom jsem ji jako malou hlídával, když teta se strejdou vydělávali bankovky. Díky hlídání jsem viděl uplně všechny klipy Britney Spearsové, takže to nebyl tak ulně promarněnej čas, že...

A jsem tak nějak vděčnej za to, že nemám žádnýho opravdovýho souputníka rodinným životem. Vzhledem k tomu, že na obrovskejch prostranstvích, který se roprostíraj za zdma mýho útulnýho domova, jsem nenápadný řadový člen v jakýkoli skupině, tak si užívám, že doma platím za hvězdu. Hvězdný vnuk i syn, co se dostal na vysokou školu se nemusí s nikým dělit o mateřskou lásku a občasnou nenávist. Teda... ještě je tady Ťapka. Rodinný maskot, rezatej buřt a tak trochu jezevčík. Je drzá jak americkej turista a má tady všechno pod palcem a už je asi tak na stejný úrovni v rodinný hierarchii jako já. Za deset let kvalitní postup na malýho s křivýma zubiskama řekl bych...

V mým věku už moc nevídám, že by někde mezi mejma blízkejma spoluobčanama byl někdo, kdo se nesnese se svým sourozencem. Přecejen dvacetiletej člověk má už trochu rozum a bere už trochu s nadhledem, že dostal trochu menší řízek než brácha, nebo že si ségra nahlas pustila soundtrack z Gossipek a stejně to neposlouchá, protože je už půl třetí hodiny v koupelně, kde trénuje líbání se svým palcem. Prostě v tomhle věku už člověk trochu ví a bere toho ksichta, se kterým se musel dělit o pokoj a rodičovský rozmary, jako nějakou součást svýho plnohodnotnýho života.

Pár lidí se mě už zeptalo, jestli mi nevadí, že jsem jedináček. Na to se dost debilně odpovídá, když to nemám s čím srovnat, že... Jenom říkám, že takhle se mi to líbí. Zdá se mi, že líp zvládám, když musim bejt sám, ale taky jsou nějaký mínusy co mi byly odepřeny rodičovskou nechutí k dalšímu plničovi plínek:

  • celkem zvláštní je, že jsem vlastně pořád sám, ale jsem strašně nesamostatnej. Neumím vůbec vařit. Jediný, co dokážu, jsou vejce na pánvi a ty jsem se naučil tak, že jsem přišel narvanej jak taška dom a prostě jsem to udělal.
  • nerad se dělím.
  • chci všeho co nejvíc (a proto to nikdy neodhadnu s alkoholem)
  • nemám rád, když na mě někdo šahá
  • nikdy se nemůžu vymluvit na to, že nemůžu přijít, páč ségra se zase vdává
A tak na konci musim uznat, že mít starší sestru, tak by mi třeba pomáhala s mou nesmělostí ohledně slečen. A já vím, že by mi pomohla, protože naši by nevychovali nějakou sebestřednou pizdu. Starší sestra teda nevyšla, protože by naši museli zadělat jako náctiletí a to i tehdy asi nebyl ten uplně nejlepší krok do života a nově nabytý svobody (spíš je to jako ten známej první krok, kdy šlápnete přímo do hovna z kterýho se ještě kouří). A mladšího sourozence bych si nepřál z toho důvodu, že už teďka závidím děckám s jakejma hračkama ztrácej čas, když je v televizi reklama, nebo když je odpojenej internet. Jednou až budu moc velkej a bohatej, vykoupim hračkářství a budu si hrát se všema těma mocnejma beyblejdama a transformerama. Takhle zatím musím jenom závidět na dálku, ale kdyby to měl třeba mladší brácha doma, tak by mně to stejně nepujčil, hajzl jeden.

Nicméně, pokud mně navzdory tomu všemu bude někdy strašně moc chybět někdo, kdo by mi byl rodinným příslušníkem přibližný vkěový kategorie, tak můžu po vzoru malomyslnejch uživatelů facebooku označit někoho cizího jako svýho bratra či sestru a dát všem najevo, že jsem jednoduše nepochopil, co slovo sourozenec znamená, že..

Kam dál