Duben 2011

Ježíš členem Fight clubu

23. dubna 2011 v 17:14 | Pán situace |  Moje dny
Včera jsem celej den rozebíral již tisíckrát rozebranou Kytici z pověstí národních. Normálně to zabere maximálně dvě hodiny, ale mě to strašně nebaví, tak jsem se s tím vyloženě sral hodin pět. Přišlo právě vhod když mi zavolal kamarád Rob, že je dnes u něj malínká, titěrná pánská jízda. Kytice letěla ze stola rychlejc než pronočasopis z kláštera a já se jal chystat. To moje chystání zahrnovalo vlastně jen školní tašku a do ní jsem si hodil triko s šaškem, který představovalo prozatimní pyžu. Potom jsem obral babičku o peníze na drogy a nastoupi jsem do Jindrovýho Kita.

Cestou mi ti dva králové (bratranec Jindra a jeho kumpán Rob) vysvětlili, proč nejedem rovnou na místo filozofický pitky. Jeli jsme nejdřív do Šternberka. Do servisu škodovky. Oni Rob s Jindrou jsou takoví hodně zrychlení mladí občani, kteří se celej život těšili na to, až budou ujíždět polišům. Oba jezdí dobře a pekelně rychle. No abych to zkrátil: Rob dneska závodil a v jedný prudký zatáčce nechal políbit fabii se svodidlama. Vytunil tak kterousi rovnou součást auta tak, že teď z ní má ramínko na závodnickej dres. V servisu mu to nějakej čaroděj spravil za čtyry a půl tisíce a bylo po historce. Rob se ale zas tolik nepoučil, páč to do Bohuňovic zase hasil zvířácky rychle.

Na místo jsme dorazili akorát, když měl začít Top Gear. Já to nikdy neviděl, protože autům nerozumím a rozumět nechci (stejně jako hiphopu či smyslu šťouchání na facebooku). Čeekal jsem, že to bude hůř strávená hodina. Sice jejich vzdychání nad jakejsima kilowatama a jinejma příšerně zajímavejma atributama jsem nijak nepodporoval, ale občas se tam vyskytl i nějakej zábavnej moment. Ale furt to není Takešiho hrad, že...

Po vyzvednutí Patrika, kterej se uvolil poctít nás svou hřejivě teplou návštěvou, jsme se začali bavit. Sedli jsme si na terasu, kde jsme každej trochu pojedli a otevřelo se pivo. Hovory se točily převážně kolem Jindry a Roba, kteří jsou šťastně zadaní a vyprávěli, jak je to skvělý a přitom nezapomněli na nějaký peprnosti, který si už naštěstí nepamatuju. Ještě dovčil mě budí ze sna, když Jindrova kopretinka označila můj oblek (kterej jsem pujčil Jindrovi) za "ten postříkanej". Nebo Jindrův zákaz pití čehokoli, co se najde u něj v autě, protože by to mohla bejt nějaká tělní tekutina. Tak. Myslím, že blbě je nám všem teďka, takže se tímhle už zabývat nebudu. Pak jsme si zahráli inteligentní hry, který jsme si ztížili nějakejma promilema. Většinou šlo jenom o to, že někdo z nás přečet ukázku z čítanky nebo učebnice dějepisu a muselo se jednoduše odpovídat. Králem se stal Jindra, když si marně pokoušel vzpomenout, kdo že to byl ten frajer, kterej v Sarajevu sundal Ferdinanda (Gavrilo Princip, víme). Jindra se neostýchal a se slovy "on měl nějaký blbý jméno" označil slavnýho atentátníka jménem Gavrilo Protest :-D. Je jasný, že to nevyzní tak vtipně jako tam. On se ještě tak chytře tvářil a měl na sobě neskutečně blbou mikinu, kterou tam vyhrabal Rob po svý babičce.

Po velmi upřímných historkách Jindry s Robem, Páťově dýdžejingu a té literárně-dějepisné hře jsme se odebrali do obýváku. V televizi běžely zrovna Vraždící rajčata, nebo jak se to jmenovalo, tak jsme se zase jen bavili. Kluci už byli hodně moc ospalí. Já jsem ještě nechtěl jt spát, protože jsem narozdíl od nich nemakal nebo neboural. Rob teda vyhrožoval tím, že spat se ještě určitě nejde, ale pak usnul v půlce věty v předklonu. Nechali jsme ho, i když řezal jak Husquarna.

Rob spal v pokoji s Jindrou. Vždycky a všude spí spolu. My s Patrikem jsme ještě chvíli šli na net, kde jsem chtěl (bláhově) psát na blog, ale zůstali jsme jen u youtube, kde jsme si pouštěli naše kapely a zjišťovali jsme, že máme toho nějak podezřele moc společnýho (i oblíbený pornoherečky). S tímto senzačním a trochu znepokojujícím zjištěním mi popřál dobrý spaní a šel spát kamsi dořiti. Já šel zase na počítač kde jsem si (jak jsem dnes zjistil) změnil heslo na facebooku. Facebook se mě právě ptal, zd si tu skutečnost pamatuju. Řek jsem ne. Ale je hodnej že se stará, že...

Ráno opilcovo nebylo zas tak strašný. Budil mě furt Patrik, kterej pořád pochodoval k počítači a snažil se zjistit vlak dom. O chvilu pozdějš jsem si dělal čaj a prokládal jsem ho lokama mlíka. Což se později ukázalo jako nepříjemnej útok na střeva, ale to je vlastně jedno. Rob nás vykopl a šel asi uklízet nebo možná postavit skleník z vypitejch flašek. V autě jsme jeli čtyři. Já, Patrik (vlak nestih), Jindra a Jindrův zbytkáč. Jel zase na výbornou. Jednu chvilu před náma jel traktor s cedulkou maximální rychlostí 25. Jindra tu situaci nazval "zpičenou" a obratně na tý úzký cestě předjel toho Zetora. Po pár metrech prohodil řečnickou otázku, jestliže chcem něco vidět. Sjel z cesty na jakousi prašnou plochu, kde se pokoušel smykama tvořit tornáda. Akorát si zasral auto a než se vrátil na silnic, tak ten traktor byl zas před ním. Husarsky jsme se tomu zasmáli a Jindra zase zběsile předjížděl. Nevyhodil mě doma, jenom na zastávce. Musel jet do jiný části města makat na domě, kterej jeho rodina přestavuje. Tak jsem si frajerským krokem vykročil na zastávku, kde byla jedna velmi pěkná holka, ale měla na sobě obrovský tepláky, tak jsem usoudil, že to budoucí Paní Situace prostě nebude.

Dom jsem přijel tak v jedenáct a začal jsem snídat. Jedl jsem v obýváku u televize, kde byl animovanej film o Ježíškovi. A teda nejde mi do hlavy jedna věc. Kdykoli jsem viděl Ježíše na kříži, tak to byl takovej seschlej pán, prostě úzkej a vychrtlej. V tom filmu vypadal jak Brad Pitt z Klubu rváčů. Akorát měl delší vlasy.

Že by marketingovej trik katolickejch agentur? Udělat z mesiáše Terminátora?

Mimochodem: Tady je Jindra v tý vyjetý mikině (foceno mobilem)


Neblil jsem

18. dubna 2011 v 22:28 | Pán situace |  Moje dny
V noci na dnešek jsem skoro nespal. Za prvý mi přesunuli Šéfku na naprosto nesmyslnou dobu a za druhý jsem se musel donutit rozebrat dvě literární díla k maturitě. Začal jsem Tartuffem, kterýho jsem nikdy ani nedržel v ruce. A dál jsem věnoval svou pozornost zmatený Romanci pro křídlovku. Šel jsem tak spat ve tři ráno a klepal jsem se nedočkavostí a zimou na to, až ráno vstanu a budu šlechetně soutěžit se svejma stejně apatickejma spolužákama.

Dnešní poslední hodinu tělesný výchovy v životě jsme oslavili běháním na známky. Marně jsme se odvolávali na nostalgii, která náma mávala. Ten dvoumetrovej Mexičan, co z nás chce mít další olympijskou výpravu, nám ale řek, že máme málo známek (jakoby nám nemoh dát nějaký jedničky za fotbal, vybíjenou, nebo kterou blbost zrovna hrajem). Začali jsme tedy kvalitním sprintem na sto metrů, kterej jsme plnili vedle chlapů z FTK. Posměšně si na nás ukazovali a sem tam i ironicky zatleskali. Oni ti chytráci maj beztak IQ balený vody, ale vypadaj vypracovaně a rychle běhaj. Ale taky nosej elasťáky, čímž se u mě řaděj až za borce s padawanskym copánkem. Každopádně sprint nedopad nijak dobře a ještě jsem si palcem při nízkým startu natrh kraťasy. Tato textlní oběť sprinterskejm bohům asi nestačila, protože za svou rychlost obdržím beztak 3. Ale autobus stejně vždycky stihnu. Když chci.

Další mučednická část hororovýho rána patřila vytrvalosti. Rozdělili jsme se podle svýho nejčistšího svědomí na pomalejší a rychlejší půlky obyvatelstva. Nás slimáků bylo tak dvanáct a těch turbomanů bylo jen šest. Byl jsem tedy vyzván (asi kvůli neskutečně sympatickýmu obličeji, kterej se brčálově zelenal), abych se přidal k elitnímu mužstvu. S mou osobou promoval na rychlejšího ještě jeden spolužák, kterej neběhá. On si ten ovál párkrát projde, dostane svou obyvklou 4 a všichni jsou vítězové. Úspěch byl v nedohlednu. Otřepal jsem se a vyběhl jsem s ladností mladýho Gumpa v těch botech zítřka co měl. Celkem jsem se držel ceou tu dlouhou kulatou cestu. Vždycky když běhám, tak sám sobě vyprávím v duchu do rytmu vtipy. Udržuju se tak při smyslech a zaháním tak démona mdlob do ústraní. Musím si dávat ale bacha, abych si neřek nějakej ten smrťáckej, u kterýho se nepřestanu řehtat jak hořící kůň. Nicméně opakoval jsem si teda jenom ty blbý, fousatý vtipy a doběh jsem to za 6:28. Kdybych ten vtip s gulášovkou o něco zkrátil a vyprávěl rychlejš, tak jsem moh dostat 1, ale stejně jde o hovno. Já se totiž překonal a nezvracel jsem po doběhnutí!

Studijní část dne nebyla tak vyčerpávající. O volné hodině jsme akorát řešili, čím obdarovat třídního, kterej nám osm let dělal druhýho tatu. Původní nápad (hodinky) byl zavržen do ohňa hory Urupruiny, protože si děvčata všimla, že třídní už disponuje nějakejma vysoce cennejma hodinkama, který jsou snad dělaný z Daemonitu a dal mu je snad sám ministerskej předseda za skok do jezera z letadla. Takže jsme se předháněli v co nejblbějších darech, co bychom mu mohli předat na posledním zvonění. A na nic jsme nepřišli, jak už bývá zvykem. Celý naše poslední zvonění se bude motat asi jenom okolo teho, že se převlíknem za kurvy a za faráře a uděláme nástup jak na plese. Pak učitelům rozdáme štangle salámu a pujdeme dom. Nebo se seprat jak svetry. Asi bychom měli něco vymyslet, aby to nebylo jen takový, jaký je to vždycky., Nějakou prdel.

V chemii jsme nevěděli, jak zabavit naše dospělý mozky. Tak jsme upravovali učebnici matiky spolužákovi. Na to, že mám mozek vlastně už dospělej, tak pořád nedám dopustit na takový infantilní blbosti. Tyhle kraviny právě všechny překvapí, protože by je od Vás v mým věku ani už moc nečekali. A pak platíte za roztomilého rošťáka. Zbytek tý poslední hodiny jsme byli nucení přemýšlet nad úvahou spolužáka: "Myslíte, že někdy v budoucnosti bude i jako nějakej jinej sex? Jako ne tělesnej, ale jako na vzdálenost?" Celkem blbej dotaz, ale pobavili jsme se teoriema o sexu přes bluetooth. Ačkoli jsme maturanti, tak stále se oddáváme pubertálnímu smýšlení o světě a kultuře.

Na zastávce cestou dom jsem si vykuřoval, abych se uklidnil. Za mnou totiž byly nějaký asi šestnáctiletý dámy, který si to přisraly zrovna z tréninku plavání a mluvily strašně sprostě. Náhlej záchvěv nenávisti k nim zapříčinil, že se mi v hlavě odehrával scénář, jak jsou spoutaný a já jim řežu uši. Ale to už přijel autobus a já před těma snama a dámama utek. Poprvé po šesti letech jsem si i cestou domů sednul. To mně mělo bejt divný, protože nic dobrýho se nestane jen tak, víme... V průběhu cesty jsem si naproti mě nemoh přestat všímat malýho kluka, kterej vyzařoval rozsáhlej intelekt. Na to že mu bylo tak pět, tak mluvil jako logoped a místo "jo" říkal "ano, babi". Jeho babička byla strašně zrychlená žena tvaru matrjošky. Když vystupovali, tak mu kladla na srdce zbytečně zvýšeným hlasem, aby se držel, že by moh spadnout (ten malej chytrák to samozřejmě věděl). Stará žena kázala vodu a víno pila. Vykračovala si to uličkou bez drža až do chvíle, kdy sebou bus trhl a ona naprosto logicky padala. Ve vzduchu se otočila a dopadla tak, že mi dosedla na klín. Koketně se zasmála a omluvila se. Drapla vysmátýho génia za packu a vystřelila ze dveří.

Masíroval jsem si domlácený stehna a vsugerovával jsem si, že to prostě NEUDĚLALA schválně. Ale i kdyby jo, tak je vidět, že jaro a mý feromony maj jakejsi účinek na druhý pohlaví, že...

Sandokan

13. dubna 2011 v 21:49 | Pán situace |  Moje dny
Tohoto hrdinu mladejch let mejch rodičů mi připomnělo jedno pětiletý děvče, který jsem včera míjel cestou do školy. Holčička šla poslušně vedle maminky a zničehonic se rozběhla (to asi dnešní děcka dělaj, já jako pětiletej jen seděl a žral). Po dvou krocích zakopla a ... takovej let jsem snad ještě neviděl. S ladností malajskýho tygra vyletěla a s rozpraženýma rukama se rozprskla jak hnědej kovbojskej chrchel o dva metry dál. Ale to hlavní: ta malinká holka se tomu pádu hystericky smála! To mě dost vyvedlo z míry. Myslím, že ta holka je buď naprosto šílená, nebo z ní vyroste jedna z těch tvrdejch kulodrtiček.

Škola už tak zajímavá nebyla. Zase jsem trpěl ty dvě hodiny lámání v kole s chytrákama v konverzaci a v semináři ze zsv nám pan profesor odpovídal na dotazy nesouvislejma větama. Jediný zajímavý bylo, že pár mejch spolužáků obdrželo luxusní pozvánku ke komisionálním zkouškám. Tahle jejich strategie, jak se zapsat do povědomí našeho sboru magistrů, je přinejmenším originální. Zvlášť když jsou v maturitním ročníku. Ale tak... vypadaj zatím víc než v pohodě, tak si kvůli nim nemusím hryzat nehty a můžu se oddávat rozvoji ducha a těla.

Včera jsem právě rozvíjel svý tělo v posilovně. O tom bych se rád rozepsal, protože podle mýho skromnýho úsudku je to celkem vděčný téma. Takže ze začátku bych prostě jen pronesl, že posilovna mi přijde jako jedno z nejsmutnějších míst, kde jsem kdy byl. Nenajdem tam kouska citu. Teda ne tak úplně. Když vejdete do pánský šatny tak se k Vám donese upřímnej pozdrav od všech chlapů (bez rozdíl věku, rasy a velikosti svalový hmoty). To je ale asi všechno, pak projdete do toho sálu, kde se roděj hvězdy a jste tam odkázaní sami na sebe.

Ta tělocvična, kterou navštěvuji, je vcelku titěrná. Takže tam potkávám stále ty samý lidi. Většinu z nich nemám rád, protože se na mě dívaj, když se potím, a protože na mě dokonce mluvěj, když se potím. A jedno zajímavý zjištění: čím jsou víc ti rambičové vyrýsovaní, tím srandovněji mluví. Jednou jsem právě trýznil svý neviditelný bicepsy na jakýsi polohovatelný lavici a přišel za mnou jeden starořeckej atlet v neskutečně směšných šortkách a zeptal se mě: "Jsi tady už hotový?" A řekl to jako včelka Mája. Tak nezasmějte se, že... Pud sebezáchovy nakonec vyhrál můj vnitřní boj nad škodolibostí a zahučel jsem do podlahy něco ve smyslu, že ještě chvilku tam budu. Udělal jsem dobře, že jsem se nezasmál, protože obvod jeho ruky byl velkej asi jako můj obvod pasu s kapsama narvanejma tenisákama. Ale nechodí tam jen takoví bouchači...

Jednou jsem se právě snažil zase přetvořit svoje tělo na postavu plážovýho frajera a všim sem si, že se tam poflakujou dva indičtí kluci. Motali se tam jak cikáni v kukuřici a celkově budili dojem, že v chrámu tělesný kultury jsou asi poprvý. Ale musel jsem jim teda uznat jejich dokonalou připravenost. Byli dokonale sladění v barvách a fajfkách (boty i ponožky počítaje) a dokonce měli každej na svý pavoučí ruce držák na iPoda. Takže se tam procházeli po těch dvou siních, pohupovali se rytmů sitaru a dívali se jak se na čem cvičí. Často chodili na ty pekelný stroje po mně. Jsou totiž vyčuraní kucí, všimli si, že mý zátěže jsou únosný i pro ně, takže nebylo nutno tedy filozofovat nad systémem snižování závaží po těch švarcenegrech. Avšak činky zvládali uplně sami, na těch se toho moc posrat nedá...

Ani moc pěkný to tam není. Stroje jsou tam dvojbarevný - černorůžový. To by mi ani tolik nevadilo, ale se zdma si tam moc nevyhráli. Je tam přehršel zrcadel. To je asi schválně: -svalouši si tam aspoň můžou kontrolovat, jak jim po každým cviku brutálně narostly kozy, a my sádelníci, když spatříme svůj rozkošnej odraz v zrcadle pravdy, tak musíme se sebou rychle něco dělat- Na holých zdech jsou plakáty naolejovanejch... no, dřív to asi byli lidi. Včil jsou to ti ultrakulturisti, kteří vypadaj tak, že prostě nejsou s ničím jiným srovnat. Nejde mi moc do hlavy proč tak chce někdo vypadat, je fakt vrchol frajerství, když kvůli ramenům potřebujem tři místa v divadle?

Cestou dom z toho místa, kde se plní sny, jsem v autobuse potkal ten den tak jedenáctou holku v kalhotách, který ukradla Mc Hammerovi. Co je to za módu? Já teda už viděl hodně nepochopitelnejch módních záležitostí. Mezi nima třebas:

nerdovský brýle na lidech, kteří viděj dokonale
kalhoty v ponožkách
lacláče
naušnice u chlapů (ne, nikdy)
trika IsrdceNY na lidech, kteří tam nikdy nebyli
ty "vtipný" pivní trika
a hlavně crocsy

Ale tyhle kalhoty jsou úplně beze smyslu. Je snad ta vlna Islámu, kterej vtrhává do Evropy, tak silná, že ženy potřebujou vypadat jak sultáni?

Pro neznalý dokonalýho hrdiny Sandokana sem dávám odkaz, kde je přesná ukázka jak se řeže tygr v letu.

Smrdím

11. dubna 2011 v 20:14 | Pán situace |  Moje dny
Jinak si nedokážu vysvětlit tu vzrůstající aktivitu pouličních prodavačů parfémů. Za deset dní mě jich obtěžovalo víc než za celej život. Teda dneska to byli dva celkem milí členové romskýho etnika. Místo "pane" mi říkali "kámo" nebo "vole" a jejich kšeft byl aspoň trochu nápaditej. "Hej, kámo, fakt se podívej a nemrdej na nás, vole.." rozevřel igelitku, kde byly zabalený (ještě v celofánu) parfémy Hugo Boss s cenovkama 999,-. "Sou upe nový, vole. Z Olympie. Jedna je tvoje za dvě kila, vole." Zadržel jsem smích, protože byli dva a o dost vyšší než já a řek jsem, že ne, že díky a že už takový mám. Zamleli něco o prdeli a šli dál pokoušet se vyzrát na tržní hospodářství.

Dnes jsem se asi poprvé sám sobě líbil. Na jednu chvíli jsem byl jedním z těch narcisů, co se neustále prohlížej ve výkladních skříních a uznale pokyvujou hlavama. Vítr si pohrál s mejma poddajnejma kadeřema a vytvořil mi zajímavej, ale nevulgární účes. Takovej ten co si stylujou indie kapelníci dvacet šest hodin denně (takže vstávaj dřív, než choděj spát), aby vypadali, že právě vylezli z postele, která byla plná polonahejch fanynek, ale on je s tím vzezřením spokojenej. Stal jsem se tak perlou autobusovýho společenství. Teda o první místo jsem se dělil se zadkem jedný slečny. Jo, ten byl skvělej. Byl tak dokonalej, že bych si ho nasadil místo obličeje a furt bych byl štramák nejvyššího levelu. Prohlížel jsem si svůj sympatickej obraz i v okně v buse a zraky mi sklouzly dolů na parapet, kde byl (asi klíčema) vyškrábanej mystickej nápis: "co čumíš pičo". Celkem jsem se lek, protože mě okamžitě napadlo, že je to nějaký varování od mýho strážnýho kohosi, kterej se mě snaží svým nevybíravým způsobem odehnat od marnivosti a narcismu. Sral jsem ale na něj. Vypadal jsem skvěle.

Doma mě nečekalo nic zajímavýho. Oběd zajímavej nebyl, tak jsem na něj kydl hodně moc tatarky, aby byl aspoň bílej, když už ne zábavnej. Tata odmítl to jídlo jíst. Jenom pro pořádek: měli jsme pangasa. A on kdysi v televizi viděl (v hospodě jim šlo asi ten den jenom Discovery) v jakejch sračkách ty ryby žijou. Na jeho otázku, jak vůbec můžu jíst něco tkak špinavýho jsem pokrčil ramenama a čet jsem si dál během jídla trapný vtipy v Aha!. On zakroutil hlavou a dal si řízek ze včerejška (určitě z nějakýho čistotnýho prasete, který nejlíp chodilo oblečený v gumákách a denně se drhlo nějakym grilovacím šamponem).

Tata je vůbec zvláštní osobnost. Ve svých jednačtyryceti letech nosí dlouhý vlasy. Tento frajerskej jev vyvažuje blbou ledvinkou a mrkváčema. Ale v knajpě, kam chodí, vypadaj všeci vlastně stejně. Do hospody chodí tak jednou až dvakrát týdně. Chodí se tam buď "zachránit" anebo "se smazat jak klokan". Většinu pobytu doma sleduje filmy a hraje na playstationu. V tý druhý činnosti je až podezřele dobrej i přes neznalost světovýho jazyka. On sice na začátku neuměl ani slovo anglicky, ale během těch let se jeho slovní zásoba rapidně zvýšila. Mezi jeho dobře známý výrazy bych zařadil:

yes x no
kill
eliminate
sabotage
nazi
reload
fuck
motherfucker
a raccoon (v jedný hře měl ulovit pět mývalů)

Stále občas potřebuje moji odbornou pomoc, když tam chcou naprosto nesmyslný úkoly, ale jinak musim fakt uznat, že se něco naučil.

Na základě tohoto pozorování budou moje děcka nucený gamovat aspoň dvě hodiny denně. Nejen že si vybijou agresi na zlejch chlapech s kalachama, ale ještě se naučí solidní slovní zásobu, kterou by mohly jednou oslňovat svý spolužáky ve druhý třídě. Pokud do tý doby naše vláda nezruší školství, že...


-Mimochodem: tuhlencta skladba se mi infiltrovala do nějakýho laloku v mozku a nelze se jí zbavit (trapný zpívání ve sprše, broukáni ve znuděný třídě). Snad se tím taky někdo nakazí, abych nebyl sám jak Kevin.-

Dva rohlíky, jabko a dvě cigára

9. dubna 2011 v 20:59 | Pán situace |  Moje dny
Tyhlety tři věci jsem našel včera ráno na stole v kuchyni - svačina od maminky. Tohle nezdravý zátiší mi vyvolalo úsměv, kterej mi vydržel až do jedenácti večer, kdy byl úsměv vystřídán křivým výrazem a nejistýma pohledama kamkoli mířenýma.

Ve škole jsem byl jenom čtyry hodiny. Konečně něco odpadlo i nám, takže jsem mohl přijít domů jako dítě a ne jako někdo z šichty. Sežral (nesnědl, sežral) jsem oběd, kterej se vyznačoval asi dvěma kilama čočky. Jenom jsem dokousal poslední sousto, už mě prozváněl bratránek, že jdeme hrát fotbal. Souhlasil jsem a jal jsem se chystat (což jsem nezvlád - vzal jsem si tkaničky, ale boty už ne) na dvě hodiny, který strávím něčím tak vznešeným, jako je sport.

Bratranec mě vezl svým autem/Batmobilem/Kitem/biatchmobilem. Řídí celkem slušně na to, že jednou rukou kouří, druhou tvoří cestovní playlist na iPhonu a nohama podupává do rytmu německýho rapu. Ale nebojím se s ním jezdit. Hlavně proto, že musíme vypadat neskurečně frajersky s rukama s cigaretou ven. Na fotbal se nás sešlo celkem dost, takže jsme si i hezky zahráli. Já si ale stejně myslim, že kdybych tam nepřišel, tak se nic nestane. Tři góly jsem celkem hezky dal a tři jsem naprosto nesmyslně pustil. Ani ta čočka mi moc nepomohla, žádný metanový zážehy a momentální dokonalý zrychlení. Ale tak nějak jsem byl rád, že jsem se zase jednou hýbal. V šatně jsem se na mobilním internetu pokoušel zjistit jak jsem dopad na těch sciích. Moc jsem toho nezjistil, protože... víme jak to vypadá v pánských šatnách. Mnoho obnaženejch penisů a mnoho přisprostlejch řečí, který se týkaly většinou těch obnaženejch penisů. Tak jsem si raději zjišťování mý budoucnosti nechal na doma.

Nedopad jsem uplně debilně. Naopak. V ZSV jsem měl něco pod osmdesát, což považuju za jedno z mejch velkejch vítězství. OSP už tak slavný nebylo, tam jsem přišel k číslu 53. Prostě jsem to posral, nedá se svítit. Ale tak teď už vim, jak bych měl vynaložit s tím neadekvátním nedostatkem času, kterýho se mi od těch géniů na vypracování testu dostane. Kvůli tomu zklamání z OSP jsem si zapnul tatovu konzoli. Kdysi jsem zjistil, že chmury zažene jak alkohol, tak i litry virtuální skopčácký krve. Tak jsem jí hodně prolil před plánovanou večerní pitkou, abych tam nenes na svých sádelnatých bedrech svý problémy. Díky tomu hraní jsem zapomněl na večeři (po páté už nejím), takže se moje "večeře" (ve čtyři odpoledne) skládala z jednoho jablka a z jedné jahody. Ten prázdnej žaludek měl senzační úspěch s pivem a citrusama.

Měli jsme naplánováno jít do hospody, která se rozprostírá na místě, kde se pár let zpátky opíjeli nezletilci uplně do hoven. Na Letňák. Už jsem tam pár let nebyl (a nejenom proto, že to zrušili), ale jak jsem tam vešel, tak na mě padly vzpomínky na tohle pekelný místo. Jak Vás tam klidně zmlátili jeno proto, že máte rovnej kšilt, jak tam čtrnáctky chlastaly ruma jak irští námořníci a jak ty samý čtrnáctky pak jezdily dom taxíkama s houkačkama. Nicméně vzpomínky jsem zahnal a začal jsem se bavit.

Bohužel jsem toho vypil celkem dost a celkem rychle, takže si moc nepamatuju, co se stalo a co se řešilo. Nicméně mám nějaký záblesky: Julie mě bude stříhat, Natálii se pokusil pochcat nějakej vágus koberec (Where's the money Lebowski?!) a Valerie mi slíbila nějaký testy na potrénování. Pak jenom delší vydýchávání venku, kde jsem kouřil, aby se mi udělalo líp. Hospoda byla totiž nekuřácká a na to já prostě nejsem zvyklej. Snad se nedozvím v pondělí ve škole nějaký zprávy o mým neakceptovatelným chování. Faktor studu je už i tak dost vysokej, protože mi něco říká, že jsem v noci cestou dom posílal zas nějaký chytrý esemesky, který bych si normálně za střízliva nechal pro sebe. Jistej si ovšem nejsem, ale každopádně se do odeslanejch zpráv nepodívám. Schrödingerova kočka svým způsobem.

Nevim v kolik jsem přišel dom. Ale vzbudil jsem se ráno, takže jsem šel spát asi před druhou. Avšak probuzení bylo ohavný. V životě mě tak nebolela hlava. V tu chvíli mi bylo celkem jedno, jestli to přestane, nebo jestli zdechnu. Jenom aby to už skončilo. Pak naštěstí zabral můj kocovinovej lék. Asi každej máme nějakou věc, která nám z toho stavu mezi životem a smrtí pomůže. Mně dost pomáhá horkej čaj. Což je celkem pech, když chlastám na dovolené u moře, že.. Každej si tam dá ke snídani džusík s ledem a tm malým přitepleným deštníčkem a já se tam potím jak Novotnej u horkýho čaje.

Posnídal jsem tedy u hvězdnejch Třech mušketýrů a pak jsem šel zase gamovat, protože to střílení nácků je návyková činnost. Abych se kulturně obohatil, tak jsem si stáh něco zajímavýho na čtení, co bych louskal na záchodě. Kniha o balení ženských. Je to celkem zajímavý, ale nejde mi do hlavy jedna věc. Ten scénář v knize je hrozně jednoduchej, jdete za ženskou, která je sama a.... "Pozor, pozor, pozor.." Já teda moc do společnosti nechodím (na dízy a podobně smutný místa), ale když se tam už vyskytnu, tak jsem jedinkrát neviděl holku, která by byla někde sama.

Ale to je možná tím, že nežiju v "dokonalé" Praze, že...

Guláš

7. dubna 2011 v 22:43 | Pán situace |  Moje dny
Dnešní den byl uplně sójovej. Lidi, který jsem potkal, mi neřekli nic zábavnýho ani přínosnýho. Lidi na ulici byli všichni jenom uspěchaní a nijak mě nebavili. Tak jsem se bál, že nebudu mít o čem psát. A to by to tak hrálo, abych svůj imaginární dav fandů nechal bez denní sondy do mých dnů.

Ve škole se nestalo veskrze nic. V češtině po nás řvala profesorka, že máme bordel v třídnici (narazila na velkou mohutnou zeď nezájmu), v chemii jsem dostal premiérovýho pateru (další zeď nezájmu) a ve španělštině jsme se bavili nad mapou Brna, kde jsme si pravítkama vypočítávali místo, kde se budeme všichni scházet v hospodě. Já jsem si to mezi mýma spolužákama růžově maloval jako jedinej, protože jsem si tak na 80% jistej, že na muni na mě prostě nečekaj. Jejich chyba, že...

Do Brna jsem si dával tři přihlášky. Vždycky jde o kombinaci mezi žurnalistikou a nějakýma jinýma vysoce perspektivníma vědama (jako třeba genderový studia). Dostal bych se tam moc rád, ale ty sciotesty... Já se na ně nejsem schopnej naučit. Prostě otevřu učebnici a už jenom nadpis je napsanej chloroformem - Právo. Nic na světě nezní nudnější než právo. Ekonomie nezní tak nudně, ale uspává přinejmenším stejně. I samotný vypracování těch scií je otravně otravný. Ale můj názor na scia jsem už tady psal, jsou jednoduše na kokot. Na nic víc. Na kokot.

V Brně bych právě bydlel se spolužákama, takže by mi měl i kdo uvařit a byla by to asi týdenní párty a ve škole bychom seděli s černejma brýlema a bojovali bychom s drakama. A každej večer bysme hráli velkej turnaj v Tekkenu a mnoho dalších činností, který by nezahrnovaly studium, jenom nějaký dětinský zábavy dvacetiletejch krasavců. Ale jak říkám, dávám si pramalou šanci, že bych se tam moh zjevit..

Další životní šance jsem rozhodil na univerzitu v Olomouci. Tady se mi líbí, co jsem si vybral: žurnalistika a filmová věda. Nebyl by taky Váš sen mít za práci chodit na filmy do kina a za prachy ho strhat jak plakát? To by bylo skvělý, ale něco mi říká, že to nevyjde. Hlavně proto, že jako příjmačky tam vrzli pohovor, což asi nebude moje parketa, protože podle názorů velký části mýho okolí mám dost blbej první dojem. A ani nejsem moc výřečnej. Teda pokud nejsem aspoň trochu cinklej. Bylo by blbý na pohovoru smrdět fernetem?

Nicméně, celej den se nestalo fakt nic. Akorát jsme měli konečně dobrej oběd doma. Guláš. Senzačně jsem si spálil držku, takže čekám až mi ti kořenění maďarští démoni na jazyku povolí vypít kafe. Večer u zpráv zase zabodoval děda :-D. Ve sportovních zprávách byla reportáž z jakýhosi závodu, kde šílenci běhali nahoru po sjezdovce (kilometr po strmý zemi). No a senzací toho mítinku bláznivých občanů byl jeden stařík (76 sněhů za sebou), kterej (a teď pozor): přijel na ten závod na kole z šedesát kilometrů vzálenýho sídla svýho rodu, vyběhl ten svah za sedm a půl minuty, seběhl ten svah dolů (jako jedinej ze všech soutěživců), nased na svůj pekelnej šlapací stroj a odjel zase šedesát kilometrů dom. Děda to slyšel, otočil se na mě a řekl: "Kuuuurva! Takovýhle čiperný důchodce by vůbec neměli v televizi ukazovat, jinak tebe podle jeho vzoru pustěj do důchoda až ve sto dvaceti!"

Tak zítra zjistím jak dopadl můj první pokus v Národních srovnávacích zkouškách. Ať už dopadnu jakkoli, tak se tomu vysměju a večer se zbořím jak Drážďany. Už jsem dlouho z alkoholu nezvracel a to bych rád udržel, protože bych nerad vracel ten pálivej guláš zase vrchem

Duuh - e - Duuh!

6. dubna 2011 v 20:54 | Pán situace |  Moje dny
Už je to dost dlouho, co jsem nechal na Silvestra na chatě sluchátka. Nejsem si schopnej pořídit nový, protože to vyžaduje... činnost. Ale v dohledný době si musim nějaký sehnat, protože se mi vrací ty pěkný vzpomínky. Ty vzpomínky o tom, jak jsem si na cestách autobusem medil. Poslouchal jsem bataliony kapel, který zněj všechny uplně stejně a měl jsem se prostě líp. Poslední čtyři měsíce jsem nucenej hledat po autobusech nějakej jinej zdroj zábavy...

V tom mým spoji se mnou jezdí nějací (asi) fotbalisti, co bydlej poblíž na intru. Je k neuvěření, že všeci vypadaj jinak a přitom naprosto stejně (hlavně v zimě - všeci nosej stejný bundy, který jsou dělaný z pytlů na mrtvoly). Já samozřejmě neznám jejich pravý jména (tipuju, že maj nějaký děsně cool jméno jako Oliver, Leoš nebo Marco), ale já sám jim vymyslel nějaký přezdívky. Jezdívaj se mnou Dvoumetrovej Bieber, Simír, Blonďatej Rath a Uřvanej debil. Většina jejich rozhovorů se skládá ze slov vole a pyčo a mezi něma občas používaj zájmena a předložky. Takže kultura v dopravním prostředku jejich nástupem dost upadá. Ještě jedna věc mě na nich sere. A tou věcí je, že jsou všeci tak stejně staří nebo mladší než já a všichni jsou vyšší než já (nevim co to celej svět žere, že tolik roste). Teda všichni kromě Simíra, ten je velikán jenom duševní.

Ve škole jsem se na chvíli přiblížil Smrti. Smrt je jedna holka, která jednoduše vypadá, jako by se smrt snažila infiltrovat mezi normální lidi. Chodí oblečená jako gayská vlajka, ale to mě nemůže oklamat. Ona fakt vypadá, že je jenom z kostí, který jsou pokrytý nějakým suknem. Nicméně to s tou Smrtí je trochu dětinský, ale už to mám dost vsugerovaný a kdykoli ji uvidím, tak mě trochu zamrazí. Napadlo mě, že určitým lidem by se mělo zakazovat dělat nějaký zaměstnání. Třeba tahle smrt by neměla hlídat děti ve školce, nebo roznášet důchody. Ale to by se stejně nemohlo stát, protože ona má určitě vyšší cíle. Třeba stát se Miss Peklo...

Zbytek školy se nedělo nic. Jen jsem zas využil svýho práva veta a vysral jsem se na filmovej klub. Takže jsem mohl jít dřív dom. Na zastávce se nás sešla početná skupina všech věkovejch kategorií a životních postojů. Avšak všichni dospělí jsme museli (chca nechca) věnovat pozornost uřvanejm asi čtrnáctiletejm smradům, kteří si krátili čekání na autobus pořváváním a beháním okolo. Bylo zajímavý je sledovat. Zadoufal jsem, že jsem nebyl taky takovej... blbeček. Jednomu z těch kluků (dále jako Krysí ksicht) se asi líbila jedna blondýna, která měla stejně dlouhý a tenký ruce i nohy. Krysí ksicht to na ni vzal taktikou "co se škádlívá.." a přišlo mi, že zaznamenal úspěch. Kde je ta hranice, kdy už holce neimponuje, že jí říkáte: "Hej vole Heleno, seš fakt plochá!" a když jí berete tašku a zdrháte po celé zastávce? Každopádně mě pekelně sral, protože řval nahlas nejen ty kraviny na plochou Helenu, ale další nesmysly (který si už beztak chystal doma, protože je řval bez návaznosti na jejich přínosnej rozhovor). "Hej.. hej! Hej.. (ostatní ho zaregistrovali) Šimonova máma bude rodit, mám stahy i za ňu!" Následnej výbuch smíchu všech zúčastněných dětí (i Šimona) otřásal mojí sebekontrolou. Naštěstí se v autobuse zklidnili, protože vtipem sršící Krysí ksicht zůstal na zastávce.

Doma jsem se konečně naobědval. Ťapka (náš pes/polštář/batole/samoser) pochtívala a pištěla, že chce taky. Nic jsem jí nedal, protože je vyžraná jak švýcarská dojnice. Takže se urazila a šla za babičkou. A protože jsem nedostal po obědě žádný jahody, tak tipuju, že ten sakrapes zas žaloval. U oběda mě zase bavil děda, kterej si poslední dobou zvykl řvát na televizi. Byla tam reklama na Schaumu. "Ach, proč mám tak suché vlasy?!" Děda zničehonic ožil a zařval na televizi, že měla říct, že by jí ty vlasy klidně pochcal. Vyprskl jsem rýži na všechny strany. Babička ji odstranila z Ťapky a ze svý knížky a dělala jakože nic. Pak si děda všiml, že už jsem teda doma a vysílal mým směrem příjemný otázky typu "co bylo?" a tak jsem mu řek svý obvyklý "nic".

Za dnešek se opravdu nestalo nic zajímavýho, A já přesto o tom napsal článek. Znamená to, že bych mohl pracovat v regionálních zprávách z olomouckýho kraje?

Mimochodem: Duuh - e - Duuh!

Takže znova

6. dubna 2011 v 0:34 | Pán situace |  Moje dny
Jsem velmi ale VELMI nasranej. Napsal jsem článek, kterej jsem dal "hned zveřejnit". Člověk by čekal, že se článek "hned zveřejní" a ne to, že zmízí kamsi do prdele. Nicméně se pokusím dělat jakoby nic a napsat to po paměti znovu:

Dnes se nestalo nic. Ne úplně nic (pár lidí se narodilo a pár těch míň šťastnej to zabalilo), ale prostě to byl jeden z těch dnů, na kterej bez větších trablů zapomenete. Mamince se tohle tvrzení nezdá. Podle jejích slov se každej den děje něco zapamatováníhodnýho (ale ona pracuje se zmatenejma starejma lidma, takže si užije celej den srandu). Avšak navzdory všednosti dnešního dne, zkusím sesmolit pár vět.

V dnešní dvouhodinovce anglické konverzace jsem přišel o pár bodů IQ. Zasoužili se o to mí kolegové z vedlejších tříd a moje profesorka (na tu ženskou si pořád nedokážu ucelit názor - ona je zásadově jedovatá, roztomile zmatená a má výslovnost jak imperialisti ve starejch českejch seriálech). Ten předmět se jmenuje konverzace, ale to je jen pouhá nálepka a lákadlo pro studenty, co neví, kterej seminář si vybrat. Já si myslel, že se tam bude.. já nevim... třeba mluvit anglicky. A ono ne.. Slepě se oddáváme učebnicím, který se skládají z témat, který berem pořád dokola už od čtvrtý třídy. V té hodině a půl muk a trápení figurují hlavně mí spolužáci a jejich nevýslovná, donebevolající neschopnost naučit se něčemu, co se jim bude v životě hodit. Nedokážou odpovědět na ty nejtriviálnější otázky ("Heh, já nevím, jak se řeknou kalhoty."). Ale to je ten lepší případ. Pravý Záhořovo lože zaplane, když se snaží odpovědět. Ty odpovědi jsou... nepopsatelný. Mně by strašně zajímalo, jak se mohli dostat na výběrový gymnázium. Ale ještě víc by mě zajímalo, jak vypadaj ti, co se nedostali. Musím je vidět. Ale chci, aby mezi náma bylo sklo. Jako v zoo.

Další hodiny ve škole nebyly tolik inteligenčně vyčerpávající. Byly neskutečně nudný, protože skrz maturity se nám věnuje jen málokterej magistr. S mým spolusedícím v takových chvílích hrajeme Lístečky. Určitě to znáte. Je to taková ta pubertální hra, kde dva nebo víc lidí tvoří větu a svý slovo přeloží papírem. Ve výsledku se ta absurdita přečte a všeci se tomu zasmějí, ti jednodušší tomu i zatleskají a všichni se mají dobře. My přišli na to, že by každej ten lísteček měl obsahovat alespoň jedno sprostý slovo, protože jinak to nemá šmrnc. Tady přepisuju jeden z těch dnešních, ale předem poznamenávám, že je nic moc:

Kulhající

fetišista

s šourkem

v národním davu teplých venkovanů

zasraně

se plazil přes nahá těla polomrtvých svištích mláďat

protože kly se stávaly nedostatečnými

přestože by jim v tom leckterý žid mohl oponovat
...
Cestou dom v autobuse se na mě obyvatelstvo dívalo divně. Já věděl proč, ale tak blbě čumět nemuseli. Já totiž většinu času chodím oblečenej v barvách jako jsou černá, bílá, šedá a tmavě modrá. Ne že bych se nějak snažil vyjádřit svůj negativní postoj ke světu a ani nejsem členem emo subkultury. Prostě mi ty barvy příjdou elegantní. No a takhle nenápadně (přesto vkusně!) zahalen jsem měl na sobě jediný sluneční brýle, který jsme doma měli. Nechal je tam můj bratranec. Ty brýle jsou velký a hodně růžový. Přišlo mi, že budu vypadat zajímavě. Tak jsem si prohrábnul vlasy, nasadil brýle a vykračoval jsem si na autobus jako princ chodníku. Na ulici si mě uspěchaní mladí, dobře živení občani nevšímali, ale v autobuse jsem si připadal jak ve skateshopu nebo v nějaký stylový kavárně (to jsou místa, kde si připadám, že tam nemám být). V autobuse byli až po strop naskládaní rakváči. Věkový průměr hlásal 68. Po mým nástupu 66. Babičkové a dědečky mi věnovali pohledy plný nepochopení a zapuzení. Když jsem se na kohokoli z nich podíval, tak ta osoba neuhnula pohledem, prostě čuměla dál a dal bych krk za to, že si pro sebe mrmlala něco v tom smyslu, že za jejích mladejch let se něco takovýho stát nemohlo. Asi na tu přílišnou, nedbalou extravaganci nebyli připraveni.

Doma jsem neudělal nic, co by mi pomohlo se dostat na jakoukoli vysokou školu. Pořád se tak nějak přikláním k plánu A, kterej spočívá v tom, že jsem tak dobrej charakter, že školy se budou prát o mě. Je to lepší než učení se těch blbin na scia. Takže místo studia se dívám na seriály, který jsem už dávno viděl a u toho hledám nějakej blog, kde bych moh kladně hodnotit články a dostat se tak do podvědomí blogerskýho světa. A abych byl slavnej.

A jednou budu slavnej natolik, že mě Berlusconi pozve na nějakej svůj mejdan, kde jsou ty pěkně stavěný sedmnáctky

Lunes

4. dubna 2011 v 21:03 | Pán situace |  Moje dny
Pondělky jsou neskutečně otravnou částí každýho týdne. Je to den, kdy pramálo lidí potká ráno něco dobrýho, protože jsou jednoduše na začátku té pětidenní stereotypní mašinerie. Zase začíná honění se za penězma, známkama, vztahama a pochvale.

Moje pondělky začínaj dvěma hodinama tělocviku. Já osobně na sporty nejsem úplně levej, ale taky nebývám ten, o kterýho se perou dva kucí, když si vybíraj hráče do týmu. Začali jsme hodinu tzv. "restama". To jsou výkony, který po nás chce náš tělocvikář (dva metry na výšku, boty tak šestistovky a knír jak Habsburk). Já chyběl na výmyk (neumím) a na šplh (tak vysoko lozit nebudu, i kdybych uměl). Při výmyku mi poskytl ten chlap "malou výpomoc", takže mi hodil nohama přes hrazdu a skřípl mi tak malýho Johnsona. Už jsem si za ty roky zvykl, tak jsem to přešel jen tichým kňučením raněné srny. Pak jsme hráli fotbal a já dostal parádní petardu balonem do rypáku. Což mě na jednu stranu celkem po prochrápaným víkendu probralo, na druhou stranu jsem se složil jak origami. Všichni se smáli a já nekrvácel, takže vydařená situace.

Zbytek školy se dá shrnout do jedné věty: "chodím tam zbytečně". Kromě písemek, který chytám denodenně z předmětů, který už uvidim jenom u svejch dětí na konci každýho půlroku, tam jenom sedím, kreslím kraviny a se spolužákem říkáme hlášky z Asterixe dvojky. V paměti mi utkvěla ještě spolužačka, která dnes vypadala jako.. já ji ani nemžu s nikým/ničím srovnat. Vypadala dokonale. V duchu jsem si nějak počítal, kolik stojí takovej nějakej obstojnej snubní prsten, abych moh využít šance být šťastnej do konce života. Pak někdo zbytečně moc nahlas kýchnul a to mě vytrhlo ze snu, kde bimbaly zvony a nosily se nevěsty přes práh, a já se zase oddával Schopenhauerovi.

Když jsem vyšel z Chrámu vzdělání, tak pršelo. Nepršelo, chcalo. Maminčiny ranní vize o průtrži mračen jsem přešel s posměchem a to se mi vymstilo. Bůh (Alláh, Odin, Perun...?) ale existuje a seslal mi mýho bratrance s jeho Biatch-mobilem. Jeho kopretinka byla zrovna u doktora, tak bez výčitků svědomí (a výčitků kopretinky) moh odvízt mou mokrou prdel dom. Chtěl za to jednu cigaretu. Vyhověl jsem tomu Shylockovi.

Doma jsem měl O3 (ohavný olejovitý oběd). Pak jsem usnul a potom si zkusil scio test, jak jsem dopadl na zkoušce. Tak mě napadá, že ti experti ze scií mají dokonalou práci. Kde jinde můžete nasrat neskutečně moc lidí jednou blbě položenou otázkou? Samozřejmě v politice, ale tam Vás můžou nějací retro gangsteři vodpravit tommy gunem schovanym ve futrálu od houslí. Ve sciích jsou ti frajeři anonymní a chytře nelezou v neděli k Moravcovi.

Jak ale takovej pracovní den sciopána vypadá? Podle mý fantazie tam člověk přijde do práce tak nějak ve dvě odpoledne. Jeho kancelář je společnou kanceláří/klubem, kde "pracuje" s pár dalšíma kolegama. Je to krásná knihovna obložená tmavym dřevem, jsou tam stolní lampy se zeleným stínítkem, hnědý kožený gauče, portýr nosící doutníky a whisky a gramofon s jemným jazzem. Jediná práce sciochlapa spočívá v tom, že vytáhne kteroukoli knihu z regálu, zalistuje na kteroukoli stránku a vezme každý osmý slovo z oné stránky. Z těchto slov sestaví otázku nedozírné hlouposti a neucelenosti a jeho denní práce je hotová. Říká si expert, dostává beztak bezvadnej plat a co víc.. sere tolik lidí, že kdyby se postavili do řady (aby mu nakopali prdel), tak ta řada bude přesahovat přes několik časovejch pásem.

Ale jinak to byl dobrej den. Zítra mám na deset, takže budu spát dýl než můj pes. Nedokážu sice nasrat tolik lidí jako sciomakers, ale dokážu nasrat jednoho nepřejícnýho psa.

Málý vítezství, taky vítězství

Chtěl bych..

3. dubna 2011 v 16:38 | Pán situace |  Moje dny
..psát. A podle jakýsi příručky pro začínající existence, co mají malý (nebo právě moc velký) ego a chtějí tak otravovat Váš svět, vpíjet se do Vašeho volnýho času a s až neskutečnou touhou Vám vnucovat svý názory a prožitky, je nejlepší psát blogísek.
Dává to smysl. Avšak já osobně pochybuju, že vůbec někdo blogy čte (z týto nevědomosti mě dostaly počítadla právě na blozích). Alespoň já se nestýkám s nikým, kdo by tak obětoval svůj volnej čas. Přece jen je lepší jít ven, hlavně teď - když je tam tak krásně, a dát si nějakou předraženou zmrzlinu (nejlíp v McDonaldu) bez chuti a smyslu a kochat se krásami jakéhokoli města, kde žijeme svý dozajista neskutečně zajímavý a květnatý životy. Ale číst si něčí blog? Kde si téměř každej hraje na někoho jinýho, než on sám je?
Avšak někdy je dobrý zjistit, že na tom nejsme tak blbě, že.. Je osvěžující číst o někom, kdo dýchá a přijímá tekutiny pro filmy o upírech, pro Lady Gaga nebo pro to, aby dávali rady začínajícím pisálkům (a přitom píšou ohavně nudně). Když si přečteme, že někdo je tak.. osamělej, že musí řešit svý osobní problémy s šesti dalšími lidmi, který v životě neuvidí, přes svý srdceryvný články, tak nám snad dojde, že na světě je přece jen krásně.(Možná teď zním dost pokrytecky, když sám blog píšu. Ale já mám ušlechtilý záměr, musím se naučit psát)

Ale konec úvahám. Chtěl jsem o něčem psát, vyprávět. Takže:
Včera jsem byl odpoledne ve městě (Olomouc). Já se moc ve městě nepoflakuju a hlavně ne na Horním náměstí, kde se slízá "zlatá mládež" naší obce v McDonaldovi. O tom bych se taky mohl rozepsat, ale to je kapitola minimálně na rozbor psychoanalytiků a lidí zasvěcených v sociálně patolologických jevech. No, sedím si na UNESCO památce pokuřuji a vycutnávám si hlazení slunečních paprsků na tvářích. A to mi nejspíš vykouzlilo pod nosem nějaký okouzlující úsměv, co lákal vcelku normálně vypadajícího mladíka v obleku a s taškou přes rameno. Vycítil jsem nebezpečí pouličního prodejce. S nedbalou elegancí jsem seskočil z toho vysokýho schodu a šel jsem směrem na další náměstí, kde prodávají zmrzlinu. Stále jsem se otáčel, jestli se za mnou ten kupec náhodou nerozeběhne, když najednou málem vrazím do pohledné slečny (SCORE). Okamžitě mě oslovila (senza), ale začala mi říkat "pane" a v tu ránu mi bylo jasný, že jsem obětí. Malým zapomenutým kolouchem v lese, kterej je plnej naháněcích psů (chlap v obleku) a sexy myslivců (ta slečna). Ten chlap mě k ní nahnal a já byl v pasti. Vyslechl jsem si dokonale naučenej proslov o parfémech, který tu zatím z Francie samozřejmě nedošly a jsou neskutečně drahý, cenný a novátorský. Našplichala mě několika dávkama od každé (ani dámský nezapomněla) a mluvila pořád o nějakým dárku, jakože je to propagace. Samozřejmě to mělo háček. Dárek to sice byl, ale za pět stovek. Řekl jsem něco neurčitýho o chudých studentech a odešel jsem. Pekelně nasranej že jsem se nechal tak blbě chytit a ještě k tomu jsem smrděl jak staré k*rvy kabelka.
Vrátil jsem se na svý místo, na monumentální dílo našeho města a hňácal jsem čokoládovou zmrzlinu.
Okolní štěbetání lidí, který mi nevadí vystřídalo něco, co mi vadí. Začala hrát náborová kapela (kytarista a zěvačka) toliko opěvované katolické církve. Ježíš sem - Ježíš tam, Spasí tě, Bůh tě miluje, Já jsem tvá cesta jediná a jiný šlágry tohoto progresivního stylu. U otravování příjemnýho sobotního odpoledne hudbou nezůstali. Dvě dost divný blondýny mi vtiskly letáček, kde bylo asi šest důvodů proč se obrátit na víru. Fakt jsem si to celý přečet, abych věděl pro příště, jak se chovat, aby mě čerti nebodali vidlema do prdele.

Jen tak pro pořádek: já osobně nevěřím, ale nevadí mi, jestli někdo věří. Naopak - je to hezký, je to jakási součást kultury a duševního dědictví. Ale začne mě strašně srát, když mi to někdo vnucuje - letáčky a kapelka jsou ještě únosný, ale kdyby se u mě ty blondýny zastavily a začaly mě přemlouvat, tak bych.. se asi beze slova zvednul, šel k té zpěvačce, vzal jí mikrofon a zařval bych: JEŽÍŠ SE VRACÍ, DĚLEJ ŽE PRACUJEŠ! a odešel bych. Do pekla nejspíš.

No tak ty dvě blondýny tam začaly valit do jednoho dědouška, co si vyloženě jen v poklidu užíval sluníčka. Ptaly se ho jestli chce být spasen, zda někdy v životě lhal a říkaly mu, že zhřešil a že prostě MUSÍ příjmout Boha, protože Ježíš za něj (toho staříka) zemřel. Chudák ani nevěděl co říct, pořád jen říkal, že chodí do kostela každou neděli a byl celkově zmatenej, chudák. Krávy mu daly těch letáčků o dost víc než mně.

Jediný vyloženě zábavný na tom dni bylo, když na katolickou Evu s Vaškem přišli pogovat sigmáčtí chuligáni, ale to jsem už odcházel. Za celej den toho bylo trochu moc.

Tak to je víceméně vše, co jsem potřeboval světu sdělit. Je to jenom na zkoušku, jak to asi bude vypadat.