Ježíš členem Fight clubu

23. dubna 2011 v 17:14 | Pán situace |  Moje dny
Včera jsem celej den rozebíral již tisíckrát rozebranou Kytici z pověstí národních. Normálně to zabere maximálně dvě hodiny, ale mě to strašně nebaví, tak jsem se s tím vyloženě sral hodin pět. Přišlo právě vhod když mi zavolal kamarád Rob, že je dnes u něj malínká, titěrná pánská jízda. Kytice letěla ze stola rychlejc než pronočasopis z kláštera a já se jal chystat. To moje chystání zahrnovalo vlastně jen školní tašku a do ní jsem si hodil triko s šaškem, který představovalo prozatimní pyžu. Potom jsem obral babičku o peníze na drogy a nastoupi jsem do Jindrovýho Kita.

Cestou mi ti dva králové (bratranec Jindra a jeho kumpán Rob) vysvětlili, proč nejedem rovnou na místo filozofický pitky. Jeli jsme nejdřív do Šternberka. Do servisu škodovky. Oni Rob s Jindrou jsou takoví hodně zrychlení mladí občani, kteří se celej život těšili na to, až budou ujíždět polišům. Oba jezdí dobře a pekelně rychle. No abych to zkrátil: Rob dneska závodil a v jedný prudký zatáčce nechal políbit fabii se svodidlama. Vytunil tak kterousi rovnou součást auta tak, že teď z ní má ramínko na závodnickej dres. V servisu mu to nějakej čaroděj spravil za čtyry a půl tisíce a bylo po historce. Rob se ale zas tolik nepoučil, páč to do Bohuňovic zase hasil zvířácky rychle.

Na místo jsme dorazili akorát, když měl začít Top Gear. Já to nikdy neviděl, protože autům nerozumím a rozumět nechci (stejně jako hiphopu či smyslu šťouchání na facebooku). Čeekal jsem, že to bude hůř strávená hodina. Sice jejich vzdychání nad jakejsima kilowatama a jinejma příšerně zajímavejma atributama jsem nijak nepodporoval, ale občas se tam vyskytl i nějakej zábavnej moment. Ale furt to není Takešiho hrad, že...

Po vyzvednutí Patrika, kterej se uvolil poctít nás svou hřejivě teplou návštěvou, jsme se začali bavit. Sedli jsme si na terasu, kde jsme každej trochu pojedli a otevřelo se pivo. Hovory se točily převážně kolem Jindry a Roba, kteří jsou šťastně zadaní a vyprávěli, jak je to skvělý a přitom nezapomněli na nějaký peprnosti, který si už naštěstí nepamatuju. Ještě dovčil mě budí ze sna, když Jindrova kopretinka označila můj oblek (kterej jsem pujčil Jindrovi) za "ten postříkanej". Nebo Jindrův zákaz pití čehokoli, co se najde u něj v autě, protože by to mohla bejt nějaká tělní tekutina. Tak. Myslím, že blbě je nám všem teďka, takže se tímhle už zabývat nebudu. Pak jsme si zahráli inteligentní hry, který jsme si ztížili nějakejma promilema. Většinou šlo jenom o to, že někdo z nás přečet ukázku z čítanky nebo učebnice dějepisu a muselo se jednoduše odpovídat. Králem se stal Jindra, když si marně pokoušel vzpomenout, kdo že to byl ten frajer, kterej v Sarajevu sundal Ferdinanda (Gavrilo Princip, víme). Jindra se neostýchal a se slovy "on měl nějaký blbý jméno" označil slavnýho atentátníka jménem Gavrilo Protest :-D. Je jasný, že to nevyzní tak vtipně jako tam. On se ještě tak chytře tvářil a měl na sobě neskutečně blbou mikinu, kterou tam vyhrabal Rob po svý babičce.

Po velmi upřímných historkách Jindry s Robem, Páťově dýdžejingu a té literárně-dějepisné hře jsme se odebrali do obýváku. V televizi běžely zrovna Vraždící rajčata, nebo jak se to jmenovalo, tak jsme se zase jen bavili. Kluci už byli hodně moc ospalí. Já jsem ještě nechtěl jt spát, protože jsem narozdíl od nich nemakal nebo neboural. Rob teda vyhrožoval tím, že spat se ještě určitě nejde, ale pak usnul v půlce věty v předklonu. Nechali jsme ho, i když řezal jak Husquarna.

Rob spal v pokoji s Jindrou. Vždycky a všude spí spolu. My s Patrikem jsme ještě chvíli šli na net, kde jsem chtěl (bláhově) psát na blog, ale zůstali jsme jen u youtube, kde jsme si pouštěli naše kapely a zjišťovali jsme, že máme toho nějak podezřele moc společnýho (i oblíbený pornoherečky). S tímto senzačním a trochu znepokojujícím zjištěním mi popřál dobrý spaní a šel spát kamsi dořiti. Já šel zase na počítač kde jsem si (jak jsem dnes zjistil) změnil heslo na facebooku. Facebook se mě právě ptal, zd si tu skutečnost pamatuju. Řek jsem ne. Ale je hodnej že se stará, že...

Ráno opilcovo nebylo zas tak strašný. Budil mě furt Patrik, kterej pořád pochodoval k počítači a snažil se zjistit vlak dom. O chvilu pozdějš jsem si dělal čaj a prokládal jsem ho lokama mlíka. Což se později ukázalo jako nepříjemnej útok na střeva, ale to je vlastně jedno. Rob nás vykopl a šel asi uklízet nebo možná postavit skleník z vypitejch flašek. V autě jsme jeli čtyři. Já, Patrik (vlak nestih), Jindra a Jindrův zbytkáč. Jel zase na výbornou. Jednu chvilu před náma jel traktor s cedulkou maximální rychlostí 25. Jindra tu situaci nazval "zpičenou" a obratně na tý úzký cestě předjel toho Zetora. Po pár metrech prohodil řečnickou otázku, jestliže chcem něco vidět. Sjel z cesty na jakousi prašnou plochu, kde se pokoušel smykama tvořit tornáda. Akorát si zasral auto a než se vrátil na silnic, tak ten traktor byl zas před ním. Husarsky jsme se tomu zasmáli a Jindra zase zběsile předjížděl. Nevyhodil mě doma, jenom na zastávce. Musel jet do jiný části města makat na domě, kterej jeho rodina přestavuje. Tak jsem si frajerským krokem vykročil na zastávku, kde byla jedna velmi pěkná holka, ale měla na sobě obrovský tepláky, tak jsem usoudil, že to budoucí Paní Situace prostě nebude.

Dom jsem přijel tak v jedenáct a začal jsem snídat. Jedl jsem v obýváku u televize, kde byl animovanej film o Ježíškovi. A teda nejde mi do hlavy jedna věc. Kdykoli jsem viděl Ježíše na kříži, tak to byl takovej seschlej pán, prostě úzkej a vychrtlej. V tom filmu vypadal jak Brad Pitt z Klubu rváčů. Akorát měl delší vlasy.

Že by marketingovej trik katolickejch agentur? Udělat z mesiáše Terminátora?

Mimochodem: Tady je Jindra v tý vyjetý mikině (foceno mobilem)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Norton Jídáš Norton Jídáš | 24. dubna 2011 v 18:32 | Reagovat

jindřej je zvíře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama