Neblil jsem

18. dubna 2011 v 22:28 | Pán situace |  Moje dny
V noci na dnešek jsem skoro nespal. Za prvý mi přesunuli Šéfku na naprosto nesmyslnou dobu a za druhý jsem se musel donutit rozebrat dvě literární díla k maturitě. Začal jsem Tartuffem, kterýho jsem nikdy ani nedržel v ruce. A dál jsem věnoval svou pozornost zmatený Romanci pro křídlovku. Šel jsem tak spat ve tři ráno a klepal jsem se nedočkavostí a zimou na to, až ráno vstanu a budu šlechetně soutěžit se svejma stejně apatickejma spolužákama.

Dnešní poslední hodinu tělesný výchovy v životě jsme oslavili běháním na známky. Marně jsme se odvolávali na nostalgii, která náma mávala. Ten dvoumetrovej Mexičan, co z nás chce mít další olympijskou výpravu, nám ale řek, že máme málo známek (jakoby nám nemoh dát nějaký jedničky za fotbal, vybíjenou, nebo kterou blbost zrovna hrajem). Začali jsme tedy kvalitním sprintem na sto metrů, kterej jsme plnili vedle chlapů z FTK. Posměšně si na nás ukazovali a sem tam i ironicky zatleskali. Oni ti chytráci maj beztak IQ balený vody, ale vypadaj vypracovaně a rychle běhaj. Ale taky nosej elasťáky, čímž se u mě řaděj až za borce s padawanskym copánkem. Každopádně sprint nedopad nijak dobře a ještě jsem si palcem při nízkým startu natrh kraťasy. Tato textlní oběť sprinterskejm bohům asi nestačila, protože za svou rychlost obdržím beztak 3. Ale autobus stejně vždycky stihnu. Když chci.

Další mučednická část hororovýho rána patřila vytrvalosti. Rozdělili jsme se podle svýho nejčistšího svědomí na pomalejší a rychlejší půlky obyvatelstva. Nás slimáků bylo tak dvanáct a těch turbomanů bylo jen šest. Byl jsem tedy vyzván (asi kvůli neskutečně sympatickýmu obličeji, kterej se brčálově zelenal), abych se přidal k elitnímu mužstvu. S mou osobou promoval na rychlejšího ještě jeden spolužák, kterej neběhá. On si ten ovál párkrát projde, dostane svou obyvklou 4 a všichni jsou vítězové. Úspěch byl v nedohlednu. Otřepal jsem se a vyběhl jsem s ladností mladýho Gumpa v těch botech zítřka co měl. Celkem jsem se držel ceou tu dlouhou kulatou cestu. Vždycky když běhám, tak sám sobě vyprávím v duchu do rytmu vtipy. Udržuju se tak při smyslech a zaháním tak démona mdlob do ústraní. Musím si dávat ale bacha, abych si neřek nějakej ten smrťáckej, u kterýho se nepřestanu řehtat jak hořící kůň. Nicméně opakoval jsem si teda jenom ty blbý, fousatý vtipy a doběh jsem to za 6:28. Kdybych ten vtip s gulášovkou o něco zkrátil a vyprávěl rychlejš, tak jsem moh dostat 1, ale stejně jde o hovno. Já se totiž překonal a nezvracel jsem po doběhnutí!

Studijní část dne nebyla tak vyčerpávající. O volné hodině jsme akorát řešili, čím obdarovat třídního, kterej nám osm let dělal druhýho tatu. Původní nápad (hodinky) byl zavržen do ohňa hory Urupruiny, protože si děvčata všimla, že třídní už disponuje nějakejma vysoce cennejma hodinkama, který jsou snad dělaný z Daemonitu a dal mu je snad sám ministerskej předseda za skok do jezera z letadla. Takže jsme se předháněli v co nejblbějších darech, co bychom mu mohli předat na posledním zvonění. A na nic jsme nepřišli, jak už bývá zvykem. Celý naše poslední zvonění se bude motat asi jenom okolo teho, že se převlíknem za kurvy a za faráře a uděláme nástup jak na plese. Pak učitelům rozdáme štangle salámu a pujdeme dom. Nebo se seprat jak svetry. Asi bychom měli něco vymyslet, aby to nebylo jen takový, jaký je to vždycky., Nějakou prdel.

V chemii jsme nevěděli, jak zabavit naše dospělý mozky. Tak jsme upravovali učebnici matiky spolužákovi. Na to, že mám mozek vlastně už dospělej, tak pořád nedám dopustit na takový infantilní blbosti. Tyhle kraviny právě všechny překvapí, protože by je od Vás v mým věku ani už moc nečekali. A pak platíte za roztomilého rošťáka. Zbytek tý poslední hodiny jsme byli nucení přemýšlet nad úvahou spolužáka: "Myslíte, že někdy v budoucnosti bude i jako nějakej jinej sex? Jako ne tělesnej, ale jako na vzdálenost?" Celkem blbej dotaz, ale pobavili jsme se teoriema o sexu přes bluetooth. Ačkoli jsme maturanti, tak stále se oddáváme pubertálnímu smýšlení o světě a kultuře.

Na zastávce cestou dom jsem si vykuřoval, abych se uklidnil. Za mnou totiž byly nějaký asi šestnáctiletý dámy, který si to přisraly zrovna z tréninku plavání a mluvily strašně sprostě. Náhlej záchvěv nenávisti k nim zapříčinil, že se mi v hlavě odehrával scénář, jak jsou spoutaný a já jim řežu uši. Ale to už přijel autobus a já před těma snama a dámama utek. Poprvé po šesti letech jsem si i cestou domů sednul. To mně mělo bejt divný, protože nic dobrýho se nestane jen tak, víme... V průběhu cesty jsem si naproti mě nemoh přestat všímat malýho kluka, kterej vyzařoval rozsáhlej intelekt. Na to že mu bylo tak pět, tak mluvil jako logoped a místo "jo" říkal "ano, babi". Jeho babička byla strašně zrychlená žena tvaru matrjošky. Když vystupovali, tak mu kladla na srdce zbytečně zvýšeným hlasem, aby se držel, že by moh spadnout (ten malej chytrák to samozřejmě věděl). Stará žena kázala vodu a víno pila. Vykračovala si to uličkou bez drža až do chvíle, kdy sebou bus trhl a ona naprosto logicky padala. Ve vzduchu se otočila a dopadla tak, že mi dosedla na klín. Koketně se zasmála a omluvila se. Drapla vysmátýho génia za packu a vystřelila ze dveří.

Masíroval jsem si domlácený stehna a vsugerovával jsem si, že to prostě NEUDĚLALA schválně. Ale i kdyby jo, tak je vidět, že jaro a mý feromony maj jakejsi účinek na druhý pohlaví, že...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama