Sandokan

13. dubna 2011 v 21:49 | Pán situace |  Moje dny
Tohoto hrdinu mladejch let mejch rodičů mi připomnělo jedno pětiletý děvče, který jsem včera míjel cestou do školy. Holčička šla poslušně vedle maminky a zničehonic se rozběhla (to asi dnešní děcka dělaj, já jako pětiletej jen seděl a žral). Po dvou krocích zakopla a ... takovej let jsem snad ještě neviděl. S ladností malajskýho tygra vyletěla a s rozpraženýma rukama se rozprskla jak hnědej kovbojskej chrchel o dva metry dál. Ale to hlavní: ta malinká holka se tomu pádu hystericky smála! To mě dost vyvedlo z míry. Myslím, že ta holka je buď naprosto šílená, nebo z ní vyroste jedna z těch tvrdejch kulodrtiček.

Škola už tak zajímavá nebyla. Zase jsem trpěl ty dvě hodiny lámání v kole s chytrákama v konverzaci a v semináři ze zsv nám pan profesor odpovídal na dotazy nesouvislejma větama. Jediný zajímavý bylo, že pár mejch spolužáků obdrželo luxusní pozvánku ke komisionálním zkouškám. Tahle jejich strategie, jak se zapsat do povědomí našeho sboru magistrů, je přinejmenším originální. Zvlášť když jsou v maturitním ročníku. Ale tak... vypadaj zatím víc než v pohodě, tak si kvůli nim nemusím hryzat nehty a můžu se oddávat rozvoji ducha a těla.

Včera jsem právě rozvíjel svý tělo v posilovně. O tom bych se rád rozepsal, protože podle mýho skromnýho úsudku je to celkem vděčný téma. Takže ze začátku bych prostě jen pronesl, že posilovna mi přijde jako jedno z nejsmutnějších míst, kde jsem kdy byl. Nenajdem tam kouska citu. Teda ne tak úplně. Když vejdete do pánský šatny tak se k Vám donese upřímnej pozdrav od všech chlapů (bez rozdíl věku, rasy a velikosti svalový hmoty). To je ale asi všechno, pak projdete do toho sálu, kde se roděj hvězdy a jste tam odkázaní sami na sebe.

Ta tělocvična, kterou navštěvuji, je vcelku titěrná. Takže tam potkávám stále ty samý lidi. Většinu z nich nemám rád, protože se na mě dívaj, když se potím, a protože na mě dokonce mluvěj, když se potím. A jedno zajímavý zjištění: čím jsou víc ti rambičové vyrýsovaní, tím srandovněji mluví. Jednou jsem právě trýznil svý neviditelný bicepsy na jakýsi polohovatelný lavici a přišel za mnou jeden starořeckej atlet v neskutečně směšných šortkách a zeptal se mě: "Jsi tady už hotový?" A řekl to jako včelka Mája. Tak nezasmějte se, že... Pud sebezáchovy nakonec vyhrál můj vnitřní boj nad škodolibostí a zahučel jsem do podlahy něco ve smyslu, že ještě chvilku tam budu. Udělal jsem dobře, že jsem se nezasmál, protože obvod jeho ruky byl velkej asi jako můj obvod pasu s kapsama narvanejma tenisákama. Ale nechodí tam jen takoví bouchači...

Jednou jsem se právě snažil zase přetvořit svoje tělo na postavu plážovýho frajera a všim sem si, že se tam poflakujou dva indičtí kluci. Motali se tam jak cikáni v kukuřici a celkově budili dojem, že v chrámu tělesný kultury jsou asi poprvý. Ale musel jsem jim teda uznat jejich dokonalou připravenost. Byli dokonale sladění v barvách a fajfkách (boty i ponožky počítaje) a dokonce měli každej na svý pavoučí ruce držák na iPoda. Takže se tam procházeli po těch dvou siních, pohupovali se rytmů sitaru a dívali se jak se na čem cvičí. Často chodili na ty pekelný stroje po mně. Jsou totiž vyčuraní kucí, všimli si, že mý zátěže jsou únosný i pro ně, takže nebylo nutno tedy filozofovat nad systémem snižování závaží po těch švarcenegrech. Avšak činky zvládali uplně sami, na těch se toho moc posrat nedá...

Ani moc pěkný to tam není. Stroje jsou tam dvojbarevný - černorůžový. To by mi ani tolik nevadilo, ale se zdma si tam moc nevyhráli. Je tam přehršel zrcadel. To je asi schválně: -svalouši si tam aspoň můžou kontrolovat, jak jim po každým cviku brutálně narostly kozy, a my sádelníci, když spatříme svůj rozkošnej odraz v zrcadle pravdy, tak musíme se sebou rychle něco dělat- Na holých zdech jsou plakáty naolejovanejch... no, dřív to asi byli lidi. Včil jsou to ti ultrakulturisti, kteří vypadaj tak, že prostě nejsou s ničím jiným srovnat. Nejde mi moc do hlavy proč tak chce někdo vypadat, je fakt vrchol frajerství, když kvůli ramenům potřebujem tři místa v divadle?

Cestou dom z toho místa, kde se plní sny, jsem v autobuse potkal ten den tak jedenáctou holku v kalhotách, který ukradla Mc Hammerovi. Co je to za módu? Já teda už viděl hodně nepochopitelnejch módních záležitostí. Mezi nima třebas:

nerdovský brýle na lidech, kteří viděj dokonale
kalhoty v ponožkách
lacláče
naušnice u chlapů (ne, nikdy)
trika IsrdceNY na lidech, kteří tam nikdy nebyli
ty "vtipný" pivní trika
a hlavně crocsy

Ale tyhle kalhoty jsou úplně beze smyslu. Je snad ta vlna Islámu, kterej vtrhává do Evropy, tak silná, že ženy potřebujou vypadat jak sultáni?

Pro neznalý dokonalýho hrdiny Sandokana sem dávám odkaz, kde je přesná ukázka jak se řeže tygr v letu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama