Takže znova

6. dubna 2011 v 0:34 | Pán situace |  Moje dny
Jsem velmi ale VELMI nasranej. Napsal jsem článek, kterej jsem dal "hned zveřejnit". Člověk by čekal, že se článek "hned zveřejní" a ne to, že zmízí kamsi do prdele. Nicméně se pokusím dělat jakoby nic a napsat to po paměti znovu:

Dnes se nestalo nic. Ne úplně nic (pár lidí se narodilo a pár těch míň šťastnej to zabalilo), ale prostě to byl jeden z těch dnů, na kterej bez větších trablů zapomenete. Mamince se tohle tvrzení nezdá. Podle jejích slov se každej den děje něco zapamatováníhodnýho (ale ona pracuje se zmatenejma starejma lidma, takže si užije celej den srandu). Avšak navzdory všednosti dnešního dne, zkusím sesmolit pár vět.

V dnešní dvouhodinovce anglické konverzace jsem přišel o pár bodů IQ. Zasoužili se o to mí kolegové z vedlejších tříd a moje profesorka (na tu ženskou si pořád nedokážu ucelit názor - ona je zásadově jedovatá, roztomile zmatená a má výslovnost jak imperialisti ve starejch českejch seriálech). Ten předmět se jmenuje konverzace, ale to je jen pouhá nálepka a lákadlo pro studenty, co neví, kterej seminář si vybrat. Já si myslel, že se tam bude.. já nevim... třeba mluvit anglicky. A ono ne.. Slepě se oddáváme učebnicím, který se skládají z témat, který berem pořád dokola už od čtvrtý třídy. V té hodině a půl muk a trápení figurují hlavně mí spolužáci a jejich nevýslovná, donebevolající neschopnost naučit se něčemu, co se jim bude v životě hodit. Nedokážou odpovědět na ty nejtriviálnější otázky ("Heh, já nevím, jak se řeknou kalhoty."). Ale to je ten lepší případ. Pravý Záhořovo lože zaplane, když se snaží odpovědět. Ty odpovědi jsou... nepopsatelný. Mně by strašně zajímalo, jak se mohli dostat na výběrový gymnázium. Ale ještě víc by mě zajímalo, jak vypadaj ti, co se nedostali. Musím je vidět. Ale chci, aby mezi náma bylo sklo. Jako v zoo.

Další hodiny ve škole nebyly tolik inteligenčně vyčerpávající. Byly neskutečně nudný, protože skrz maturity se nám věnuje jen málokterej magistr. S mým spolusedícím v takových chvílích hrajeme Lístečky. Určitě to znáte. Je to taková ta pubertální hra, kde dva nebo víc lidí tvoří větu a svý slovo přeloží papírem. Ve výsledku se ta absurdita přečte a všeci se tomu zasmějí, ti jednodušší tomu i zatleskají a všichni se mají dobře. My přišli na to, že by každej ten lísteček měl obsahovat alespoň jedno sprostý slovo, protože jinak to nemá šmrnc. Tady přepisuju jeden z těch dnešních, ale předem poznamenávám, že je nic moc:

Kulhající

fetišista

s šourkem

v národním davu teplých venkovanů

zasraně

se plazil přes nahá těla polomrtvých svištích mláďat

protože kly se stávaly nedostatečnými

přestože by jim v tom leckterý žid mohl oponovat
...
Cestou dom v autobuse se na mě obyvatelstvo dívalo divně. Já věděl proč, ale tak blbě čumět nemuseli. Já totiž většinu času chodím oblečenej v barvách jako jsou černá, bílá, šedá a tmavě modrá. Ne že bych se nějak snažil vyjádřit svůj negativní postoj ke světu a ani nejsem členem emo subkultury. Prostě mi ty barvy příjdou elegantní. No a takhle nenápadně (přesto vkusně!) zahalen jsem měl na sobě jediný sluneční brýle, který jsme doma měli. Nechal je tam můj bratranec. Ty brýle jsou velký a hodně růžový. Přišlo mi, že budu vypadat zajímavě. Tak jsem si prohrábnul vlasy, nasadil brýle a vykračoval jsem si na autobus jako princ chodníku. Na ulici si mě uspěchaní mladí, dobře živení občani nevšímali, ale v autobuse jsem si připadal jak ve skateshopu nebo v nějaký stylový kavárně (to jsou místa, kde si připadám, že tam nemám být). V autobuse byli až po strop naskládaní rakváči. Věkový průměr hlásal 68. Po mým nástupu 66. Babičkové a dědečky mi věnovali pohledy plný nepochopení a zapuzení. Když jsem se na kohokoli z nich podíval, tak ta osoba neuhnula pohledem, prostě čuměla dál a dal bych krk za to, že si pro sebe mrmlala něco v tom smyslu, že za jejích mladejch let se něco takovýho stát nemohlo. Asi na tu přílišnou, nedbalou extravaganci nebyli připraveni.

Doma jsem neudělal nic, co by mi pomohlo se dostat na jakoukoli vysokou školu. Pořád se tak nějak přikláním k plánu A, kterej spočívá v tom, že jsem tak dobrej charakter, že školy se budou prát o mě. Je to lepší než učení se těch blbin na scia. Takže místo studia se dívám na seriály, který jsem už dávno viděl a u toho hledám nějakej blog, kde bych moh kladně hodnotit články a dostat se tak do podvědomí blogerskýho světa. A abych byl slavnej.

A jednou budu slavnej natolik, že mě Berlusconi pozve na nějakej svůj mejdan, kde jsou ty pěkně stavěný sedmnáctky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama