Květen 2011

Vinčenzo

29. května 2011 v 19:30 | Pán situace |  Poznatky
S vínem nemám svou první zkušenost... řekněme... uplně senzační. Poprvé jsem se z něj cinkl asi v šestnácti, když Rob svý šestnáctiny zrovna slavil. Byl to hodně hulvátskej Den dětí. Naše kamarádka pracovala tehdá v jedný olomoucký vinárně a tak jsme se rozhodli, že jí tam uděláme senzační tržbu a že se dokonce zmrskáme jak koně. A jak jsme si naplánovali, tak se stalo. Nakoupili jsme si nějaký petky s tím nejsladším samoserem, kterej byl zrovna v sudu, a šněrovali směr Černovír.

Za chůze jsme pili tu věc a s každým lokem jsme se přemáhali. Nejdřív se probíraly takový ty dospělý kecy, jak nám to nic nedělá, že jsme si měli koupit o hodně víc, že přece taky něco vydržíme. Ani ne deset minut na to bylo zasraně těžký najít jakýkoli slovo v naší zamlžený zásobě řečovýho centra. Řeči se změnily na zpěv, kroky v tanec a dýchání v krkání. Naše evoluce ve vyšší stádium se zdařila - pokébal nám byl malej. Cestou kolem Moravy jsme se už festovně motali a Jindra mi polil mý nový triko tím růžovým sračkounem. Míšenina alkoholu v krvi a lítosti v srdci (to triko bylo bílý, nový, drahý a skejtový - styl) mi nakázala nazvat ho čurákem. Pak mám (jak říká Spike z Notting hillu) uplně vygumováno a další věc co si pamatuju, že právě tu uzoučkou cestu kolem řeky, co nám dala jméno, jdeme ve vláčku a zpíváme "Ondru polil čurák". Musim říct, že to jedna z mejch nejoblíbenějších vzpomínek na gymplový léta :-D.

Pak jsme došli zase za kamarádkou do tý vinárny, kde jsme zažádali plnou nádrž. Po chvíli nás opravdu poznala a asi usoudila, že s náma bude prdel. Vzala si teda i nějaký deci pro svou milou osobu a nám natočila taky (ale prozíravě už o dost míň). Sedli jsme si někde dost blízko Prioru na betonový květináče a zase zpívali a řvali. Já tady měl svou úplně první cigaretu ze všech svejch úplně prvních cigaret v životě a bylo nám prostě lambáda pegas. Pak jsme šli dom a já musel z autobusu vystoupit hned na první zastávce a brutálně se vyzvracet. Blil jsem tam jak šakal tak dvacet minut a Jindra seděl vedle mě, pokuřoval a podupával si do mejch salv.

Probudil jsem se nakonec doma do jednoho z nejhorších rán mýho krátkýho života. V hubě jsem měl, jako bych sežral tchoře i s chlupama, necítil jsem hlavu (místo ní jsem měl jenom prostor bolesti) a byl jsem ještě trochu nažranej. Přišla za mnou milující rodička, já se usmál a řek jsem: "Dobýuáno!" Ona odpověděla nasraným "Nazdar." Můj paměťovej čip se musel restartovat, tak jsem si v tu dobu nebyl jistej, co jsem udělal. Mama mi všechno hbitě osvětlila - ráno šla do koupelny a ve sprše stála voda, protože do ní nějaký "ožralý prase" nablilo. Podezření padlo na mou osobu a ososbu mýho taty, ale tata přišel dom asi dřív než já, takže byl na kauci propuštěnej. To ráno jsem teda zalhal: "Víno už nikdy. Ani za pytel hraček."

V průběhu dvou let jsem se vínu víceméně vyhýbal. Jen jednou jsem ho pil někde venku s mým klubem anonymních alkoholiků, protože jsem svý dobroty už dopil a bylo tam už jenom to červený svinstvo. Pamatuju si z toho vína první lok a pak tmu jak v kronice temna. Pak už jenom to, jak mě na náměstí vzbudila moje bývalá vedoucí z mýho oddílu (něco jak skauti, jenom se neoblíkáme jako kreténi a je to vůbec tak nějak benevolentní uskupení mladejch občanů). Po výsměchu (z její strany) a pár salvách červenýho vína, který se nápadně podobalo krvi (ty byly moje) jsme se vypravili dom. Cestou jsem vyprávěl asi nějaký story, občas zase vyhodil nějaký nepotřebný šplouchance na silnici. Ráno se povedlo líp jak předtím, avšak věta zůstává: "Víno už nikdy. Ani za pytel hraček."

(Další ráno jsem se byl podívat na náměstí, kde mě vyzvedla bývalá vedoucí a ty skrvny tam furty byly a nějaký dlouhověký ženský se tam bavily o tom, že tam prej někoho pobodali... Takže to mý krvavý víno bylo dost přesvědčivý, že...)

Pak asi za rok jsem si tak nějak zvykl sám od sebe chlemtat malý či větší množství bílýho. Litr bílýho je u mě... vstupenka kamkoli, kam se mi nechce. Když ten litr předtím otočím dnem vzhůru v parčíku, tak z celýho večera mám okno jak barák a nejednu ostudu. Ale aspoň je se mnou zábava. Prej.

A tak se stalo, že jsem tento pátek šel podpořit i s dalšími přáteli spolužačku, která brigádničila v jakýsi nový vinárně. Sešlo se nás tam jak na revoluci a pili jsme jak carští důstojníci. To dávám za vinu reklamní akci, kdy jsme dvojku bílýho měli za 14 kaček. Já jako jedináček chci vždycky co nejvíc všeho, takže jsem si já sám zakoupil hodně moc toho tekutýho draka a pak mi ještě kupovali rodiče mýho spolužáka. Už si ani nejsem jistej, co jsem jim to cpal za kraviny. Ale nejspíš jsem zase zabodoval. Všichni rodiče mě maj totiž rádi...

Ke konci už mi nebylo nejlíp, tak jsem vyzval Jindru, zda by mě nehodil Kitem dom. Kývl zvrchu dolů a tak se stalo, že mě vezl dom rychlostí myšlenky. Snažil jsem se moc nemluvit, protože jsem potřeboval svý plný soustředění na zvládání těch křečí uvnitř mě. Řezal zatáčky, zrychloval do zasraně vysokejch čísel a já skoro brečel a držel sem tu kyselost. No, věci (a trávicí cesty) se daly do pohybu a... jo zvládl jsem to domů:-). Tam mi tata (v uplně stejným stavu, ve kterým jsem byl já) vyjádřil soudružnictví v ožraleckým stavu a usl v oblečení v ložnici.

Já usl v oblečení dole v obýváku vedle kýblu mezi ohryzkama jablek, který jsem sežral, abych uklidnil diabolicky nasranej žaludek. Vzbudil jsem se v pět ráno a řek jsem si: "Víno už nikdy. Ani za pytel hraček."

A tak se zase těším, až někdy zajdu s lidma na víno, jak mě to vrátí do těch let, kdy jsem se ožral za kilo a celkově pak budeme mít já i můj žaludek, na co vzpomínat. Že...

Jsem se zamyslel

23. května 2011 v 23:26 | Pán situace |  Poznatky
... a napadlo mě, že tyhle sáhodlouhý články mají smysl jen tehdy, když chodím ven mezi lidi. Jako se tomu dělo třeba v dobách, kdy jsem chodil každej všední boží den do institutu. Teď, kdy celej čas trávím ve svý posteli (která se nápadně začíná podobat hnízdu obstarožního supa), odrbávám si nátisky z triček a dívám se na seriály pro holky, nemám o čem psát. A nebo jdu jednou večer ven a stane se toho tolik, že to nejde napsat nijak únosně. Takže bych tim nerad otravoval ty dva lidi, co moje citový gejzíry louskaj, když to nejsem po sobě schopnej přečíst ani já. To bych byl kvalitní zmetek.

Avšak já jsem trochu moc kritickej (ať už k sobě, nebo jinejm). Denně se dívám po internetu a hledám něco na čtení, nejlíp právě nějaký senzační blogísky. Sám mám doma na čtení knih papírovejch a elektronickejch mraky, ale má jedináčkovská nátura si prostě nedokáže vybrat, a tak radši hledám něco, co má menší kulturní hodnotu, avšak dost obohacujícího, abych se u toho neměl chuť podřezat. Dovčil jsem našel čtihodný blogy tři, takže mýůj život trávím žraním, vyměšováním, hryzáním nehtů a čekání na jejich články. Takže jsem svým způsobem jedna z těch uječenejch třináctek, co pištěj, když se někde ukáže Šmajda.

Většina blogů, na který se dívám (většinou jsou z Autorskýho klubu, protože jsou na očích) jsou si strašně podobný. Přeskakuju blogy, kde dáváte básně (nerozumím poezii), fotky (no.. fotky no, většinou nevidim na tom nic moc zajímavýho) či kresby (taky nezvládám pobrat). Na těchto blozích je totiž velký nebezpečí potkat osoby, co samy sebe pokládaj za umělce (a to je zločin - tihle lidi jsou pro mě neúnosní rypáci). Ty další blogy, kde precizní autoři píšou o sobě a svejch problémech s věcma všedníma i těma senzačně výjimečnýma, mi většinou přijdou táák strašně nudně snový. Mně nevaděj úvahy, pozastavení se nad nějakým jevem, kterýmu se věnuje nějaká ta věta (která to stejně hovno vyřeší), ale jak už je to snový (sorry, nevysvětlím, co to přesně znamená), tak se to stává nudně omáčkovitým a zavání to taky těma lidma, co se považujou za umělce.

Vůbec tihle lidi co si říkaj umělci... Vás neserou? Já je mám samozřejmě zgeneralizovaný (jako asi všechno). Představte si útlou osobu na párty. Všichni se dobře bavěj, ale tahle osoba stojí v rohu, tváří se strašně znuděně a opakuje, že párty je na hovno. Stojí tam opřená o zeď nebo krbovou římsu v uplejch černejch kalhotech, červenejch converskách (proč ne, má je každej), pruhovaným triku, v šále (v červenci - styl) a v baretu. Ve svý kostnatý pracce žmoulá gauloisku a takhle tam prostě existuje. Občas se přisere do nějaký skupinky a tam se jich ptá jesli znaj Bergmanův první film rozšířenej o tu scénu s rakama, jesli znaj ten obraz, co rembrandt namaloval na dveře hajzlu, když se ožral na oslavě svýho bratrance a nebo na jakoukoli jinou věc z oblasti umění, kterou skoro nikdo nezná (trochu sem spadaj i indie kids se svejma trilionama anglickejch kapel). Potvrdí svou hypotézu, že párty je na hovno kvůli "buranskejm" spoluobčanům a dál tvoří atmosféru na jinak vkusný party.

To je samozřejmě přehnaný. Někdy mi ale někdo z mně blízkejch lidí vypráví, že potkal osobu a ta začala ohňostroj názorů slovama: "No já jsem umělec a ..." Kurva co? Jak to o sobě někdo může říct? V mým malým jedináčkovským vesmíru je umělec (stejně taky filosof) sociální označení člověka, který danej člověk dostal od ostatních. Ne že by si tak říkal sám, bože.

Tak jsem se rozohnil s názorem na umělce. Celkově vzato tady chrlím názory a poznatky proto, že se nic nestalo. Jako ne nic, ale bylo by to blbý zformulovaný obvyklou formou. Viz dva poslední články. Ne, vole, fakt se podívej. Teď jsem je čet a podle mě nedávaj smysl, jsou hutně hutný.
Tak jsem se rozhod napsat nějaký poznatky, který sem napíšu do mejch oblíbenejch odrážek:

  • Četnický humoresky. Znáte? Viděli jste? Já toho asi neviděl dost, protože název neodpovídá z padesáti procent. Četníci tam jsou, ale humornýho tam není nic.
  • Dostal jsem na výšku do Brna! Bude ze mě obrovsky známej žurnalista, kterej jednou odmítne Pulitzera, protože je na to moc cool. Mám na výběr studovat žurnalistiku buď se sociologií (o té nevím nic) nebo s genderovýma studiama (Jindra mi klade na srdce, že tam to bude plný feministek a že přijdu o malýho Johnsona).
  • V hospodě mi nezávisle na sobě dvě kamarádky nutily každá jinou holku. Takže vypadám asi neskutečně smutně a neschopně najít si partnerku. To druhý je asi pravda.
  • Když chcete zhubnout a nemáte čas na tělesný aktivity, tak nežerte po páté večer. Jde to vydržet, když budete spát brzo a pak se vlezete i do dupaček.
  • Začínám si všímat čím dál častějš výstřihů a minisukní, což u mý osoby kouzlí fyziologický aktivity který jdou vidět (úsměv).
  • Skončila Šéfka - televize je zas jenom na Playstationa.
Tak jsem tyhle svý zjištění potřeboval někde ventilovat. A všichni trajdaj někde po republice nebo hospodách, takže nejsou online, já nemám mobil, takže to prostě musím psát sem. Kde si to přečtou tak čtyry lidi (z toho jsem jeden zpravidla já), takže se můj ksicht stává smutnějším a víc šťastný spoluobčanky mi nutí svý kamarádky. a o tom tady pak píšu, čímž se motám v kruhu. Jako správnej puberťák, že...

Tata přišel právě dom z hospody. Měl by teď začít jeho rituál, kdy si vyslechne maminy historky z práce, na který není schopnej říct nic jinýho než "hm" (částečně proto, že nerozumí, co mu mama říká, a částečně proto, že je nažranej jak tygr). Pak si pustí Posledního samuraje, což mamu zákonitě nasere, protože to tata pouští vždycky. Mama do něj reje, tata jí oponuje svým rázným asertivním "hm" (stejný důvody jak předtím) a tak vypadá každej pohospodní večer u nás domec.

To je jedna z těch tradic, který nejsou tak uplně skvělý. Ale zas je to jistota domova, bez který by můj domov ztatil na stabilitě.

Po dlouhý chvíli

15. května 2011 v 18:03 | Pán situace |  Moje dny
Je až k neuvěření jak rychle vyprchala euforie ze zvládnutý maturitní zkoušky. Tak strašně jsem vyčkával na den, kdy už budu propuštěn do těch prosluněnejch dnů za oknem a kdy budu moct... hovno. Přesně tak - hovno. Mám nejdelší prázdniny v životě a nemám co na práci. Teď by se nakrásně hodilo mít holku, se kterou bych ztrácel hodiny života, ale jsem nesmělý a trestem mi je vylívání si melancholickýho džusu aortou sem, na pro ostatní neviditelným blog. Stejně je to záhada, že jsem sám. Například včera jsem chytil dvě mouchy v letu a to mně neříkejte, že vás to neoslovilo. Neměl bych si to natisknout na vizitky?

Minulý dva tejdy jsem teda pilně studoval. (Teď jsem lhal, šlo to poznat?) Učební materiály tlustý jako šestery bombajský Žlutý stránky jsem si prozíravě nechával až na sobotu svaťáku. Do tý doby jsem jenom zpracovával filozofii, kterou mi pak dokonalá spolužačka vyměnila za ostatní okruhy v ZSV. Ona filozofie je zasraně silnej pokémon oproti takové psychologii, ekonomii, právu, sociologii či religionistice. A v sobotu jsem se teda jal učit dějepis. Měl jsem zdánlivě štěstí, protože nám umřel kanárek, kterej normálně hrozně řve. Bohužel strejda donesl hned novýho a ten řval dvakrát víc a k tomu vůbec ne pravidelně jako ten předchozí pták. Po čtyři dny jsem tedy za neúnosnýho randálu ležel v knize Dějepis na dlani. Tu mi koupila maminka kdysi na začátku roku. Nadvakrát. Nejdřív mi donesla takovou tu malinkatou knížečku tahákovou, že je to taky dějepis na dlani. Pak napodruhé donesla tu správnou, ale musela si kvůli ní koupit větši kabelku. Ženy...

Dějepis je obor kouzelnej jen v začátcích a na konci. Ta ostatní většina je jinak strašně otravná, ale aspoň se právě z těch nudnejch částí dozvíme něco stereotypech danejch národů (Němci vždycky byli roztahovační, Francouzi téměř vždycky byli neschopní válečníci, Angličani si stále mleli svoje a Italové byli tak trochu vemena). Je otravnej hlavně v té prostřední části historie (středověk a novověk), protože se tam děje stále to samý, akorát letopočty se mění. Jména zůstávájí. S tímhle mimojiné mohli ti modrokrváci počítat do budoucna. Bejt známej jenom jménem, který měl jeho o tec, děd, praděd a v obměněný verzi i ženští předkové, je podle mě dost krátkozraký. Nikde není král René, Medard, Servác nebo královna Gizela. Ne, prostě všichni budou buď Františci, Ferdinandi, Fridrichové, Ludvíci a nebo Jindřichové. Tehdejší byznys s papírovejma přáníma ke svátku musel bejt strašně nerůznorodej.

I tak jsem si všchno víceméně zapamatoval a doučil jsem se to den před mou zkouškou. V tom mi došlo, že to asi nebude uplně košer, protože nematuruju jenom z dějpisu, že ano... Angličtinu a češtinu jsem musel kopnout pod postel na pozdější rituální modlitby a až do rána bez spánku jsem si četl zsv a u toho jsem se tak tak nerozbulel jak Vladko na hajzlu. Ráno jsem se oháknul nejlíp, jak jsem uměl, ale ty pytle na hady pod mýma očima mi na kráse braly lvím podílem. Klepal jsem se zaznamenatelným způsobem na křeslech u ředitelny a těžce jsem oddechoval. Kolemjdoucí maturanti byli všichni vysmátí jak Hočimin a bavili se o tom, jak ty úspěchy zapijou. Celkově mi bylo prostě blbě.

No, nebudu to prodlužovat: tu maturitu jsem dal. Nejhůř jsem zvlád dějepis, kterej jsem se jedinej učil (posraný odbojový skupiny v Čs za světový války) a kdybych si ze zsv nevytáh tu nejjednodušší otázku, tak bych shořel jak kacíř. Každopádně ty maturity, který se konaly bez veškerý okázalosti, se ukončily. Já měl říct nějakej proslov, ale řek jsem asi jenom sedmnáct slov a tak 14 z toho bylo "děkuji". A potom, jako jeden muž, jsme celá třída vlezli do hospody.

Tam jsem se narval jak taška (pamatujete na ten spánkovej deficit?), zaplatil jsem a dostavilo se legendární OKNO. Nevím jak dlouho to okno trvalo, ale najednou blik a já stojím v v dešti u kasáren a bavím se s nějakým vojclem. Zeptal jsem se ho, co tam dělám. On se mě zeptal na to samý. Tak jsme se na sebe dívali a on teda porušil tu romantickou chvíli a řek, že jsem tam zvonil jako šílenej a říkal jsem něco o vysokoškolskejch kolejích. Trochu jsem se uchechtl, protože, přiznejme si, něco takovýho se moc nestává. Ten voják byl asi terakotovej, protože se ani trochu neusmíval, měl kamennej ksicht. Pak sjel pohledem níž a zeptal se mě, kde mám sako. Hlavou mi projelo rychlý "kurvafix". Rozloučil jsem se a řek jsem: "zas někdy!" On zamlel něco o prdeli a šel zas dovnitř. Vracel jsem se stejnou cestou, jestli jsem náhodou cestou nezahazoval svršky. Asi bych zapůsobil na neexistující dívky. Nenašel jsem nic, strašne chcalo a já do šel zpět do hospody. Tam jsem sako nenašel a ani mobil, kterej v tom saku byl. Získal jsem teda novou sociální roli: imobilní ožralec.

V pátek jsem jenom vyspával toho pohádkovýho draka a poslouchal maminy teorie, co s tím mobilem můžou nepoctiví nálezci dělat. Nasral jsem se jak delegát (páč jsem si to uvědomoval všechno) a odešel jsem pěšky po svejch stopách hledat ty krámy. Nikde nic, jenom cestou nějakej krasavec přejel holuba, až to hezky luplo. Dokonalej balzám na mý uši, když jsem už i tak vynervovanej. Ani v hospodě sako nezůstalo, ale na tu servírku jsem se ani nemoh mračit jak byla hezká. Díky bohu za to teplo a ty kraťásky. V tý hospodě jsem zůstal s kamarády a díval se na švédskou krasojízdu. Již druhá prohra za dva dny. Domů jsem se vrátil trošinku piclej a pořád nasranej jsem šel spat.

Včera jsem měl ráno přijímačky na naši městskou univerzitu. To byl nápad tam lozit... Na těch přijímačkách jsem poznal jenom dva lidi ze školy. Byli tam Smrt (o té jsem už říkal) a Zmrd (to je její spolužák, kterej zmrd asi není, ale opravdu tak vypadá). Sedl jsem si do malýho sálu, kde jsem pořád čekal jak na Godota, až nakonec Godot v podobě hlavního mistra katedry přišel, rozdal nám TSP a nějak to vysvětlil. Rozhlídl jsem se okolo a s nepříjemným polknutím naprázdno mi došlo, že jsem tam asi jedinej neskaut. Nemůžu to samozřejmě říct s jistotou, ale podle mě tam všichni byli skauti. Což mě utvrdilo ještě víc, že jsem tam chodit vskutku neměl. Pak následoval ústní pohovor (na obor Filmová věda). Na ten jsem čekal ještě dýl, tak jsem se poflakoval u nástěnek, kde na mě čučela z obrovskýho plakátu vysmátá Pája, moje spolužačka. Malou verzi toho plakátu jsem si schoval do kapsy, aby mi to později podepsala, až bude slavná.

Pohovor samotnej dopadl... blbě je slabý slovo. Hned jak jsem přišel, tak mi říali kolego (s čímž jsem měl počítat, ale po každým tomhle oslovení jsem se otřás. Su ještě děcko, ne?!). Já jako kolega jsem usadil k titěrnýmu stolečku, kde se mi ti dva vzdělanci věnovali. Na každou otázku jsem jim odpověděl buď: nevím, neviděl jsem, a nebo jsem se zahnal do slepý ulice a z té ulice do nejhlubšího kanálu. Tak tady na Univerzitě E. T. Setona se asi moje budoucnost psát nebude. A šak co, sere pes. Stejně sem nechci a scia dopadly celkem fajnově, takže silnica do Brna by měla bejt čistá.

Takhle asi probíhaly moje nejdůležitější dva týdny na střední. Ještě mě čekaj ty písemný části maturit, ale ty jsou celkem směšný, takže nečekám žádný kejkle. Jo a dokonce jsem během maturit potkal na chodbě oh mighty ministra školství Dobeše. Jak to slyšel děda, tak se se mnou skoro přestal bavit, protože jsem ho měl prej místo pozdravu: "Kopnout do držky z otočky jak ten.. no ten... ten Norris, až by ten zkurvenec Dobeš vyletěl a ukopl lustr!"

Dědovi asi radši schovám ovladač, protože je tím násilím z televize víc ovlivněnej než čtyřletý děcka z hodin hraní Mortal Kombatu. Neměl bych?

Holy week

2. května 2011 v 13:23 | Pán situace |  Moje dny
Přece jen je to tady. I má lajdácká osoba byla po třinácti letech osranýho studia připuštěna k týhle šaškárně, kterou je nutno nazývat maturita. Jak jsem tady psal, někteří mí spoluobčani dělali před maturitou komisky a výsledky jsou 3:1 pro průsery. Však je celkem nelidský, když má jeden člověk zvládnout těch komisek osm, že... (Ale jejich blbost, pokud neuměj lajdákovat, tak to nemaj dělat) Ten jedinej šťastlivec je Lůďa. Je to můj budoucí potencionální soustolovník v brněnským bytě. Takže mi udělal radost, když ze španělštiny obdržel čtverec.

Teďkom v pátek jsme měli poslední zvonění. Byla to celkem sranda, ale vůbec si nejsem schopnej uvědomit, že to byl defakto můj zcela poslední den strávenej mezi těma znuděnejma zdma. Jako třída jsme byli ošaceni jako faráři a děvky. My, hoši, jsme vypadali všichni naprosto stejně, zato holky měly roztodivný modely všech barev, tvarů a vykukujících koz. Z módní stránky byl tenhle pátek asi nejlepším dnem, co jsem ve škole zažil. Přecejen... na krásný holky ve třídě jsem měl štěstí.

Po obírání studentů před branami institutu (to jsem si užil, protože jsem to v duchu bral jako daň za to, že je budu snášet), jsme se šli podívat na program kamarádů s áčka. Měli tam dobrý věci, avšak to bylo výsostně zdlouhavý a tak zákonitě plný hluchejch míst. A ještě tam udělali velkej bordel na zemi. A ukázali Chytila v boratovskejch plavkách. A to nikdo nechtěl.

Pak se dostala na řadu má třída. Já se spolužákem Armanim jsme nás uvedli, jako třída jsme zatancovali náš nástup plesovej a pak jsme udělali takovou halabala hahaha šou, kde se odpovídalo na otázky a odpovědi. Prej se to celkem líbilo, takže můžu bejt celkem spokojenej. Třídní byl taky rád, že se to povedlo, jeden spolužák z nižšího ročníku se málem rozbrečel, když si uvědomil, že odcházíme a celkově tak nějak jsem z toho dne měl měl dobrej pocit.

Někteří ze třídy hned kvačili dom, aby mohli studovat, a někteří si šli ožrat držku. Já se připojil k družině No.2, ač jsem druhej den měl psát sciotest a rozhodnout tak o svým osudu. Dal jsem osm piv. Z jednoho úhlu jsem na sebe hrdej, jak jsem odvážnej, ale z druhýho si říkám, že jsem pekelně blbej. Rozhodnutí o svý charakteristice jsem nechal na Perunovi. Nepamatuju si téměř nic z těch rozhovorů, co jsme v tý hospodě vedli. Ani si nepamatuju kdy jsem odcházel, ale vím, že mě vytáhla na světlo nejbližší hvězdy hodná spoluobčanka Bája (které tímto děkuju).

Jako správnej hajzlík, jsem nejel dom, jak jsem hodné Báje slíbil. Zavolal jsem svý mamince a pod nejrůznějšíma důvodama jsem maminku poctil návštěvou u ní v práci. Mamátor pracuje na geriatrii (oddělení v nemocnici, kde se starají o starý lidi). Z tý návštěvy mám jen pár útržků, ale většina se týká toho, že jsem tam přiopile bavil maminy kolegyně vymyšlenejma historkama a svýma plánama do budoucnosti. Pak jsem se šel ještě podívat s mamkou na nějakou babču, která už byla dementní. Když jsem přišel k ní, tak trochu ztratila nit svýho monologu o svým plyšáku od svý mamniky (vypadal jsem jak funebrák z toho posledního zvonění). Pak jsme pokecali o našich plyšácích a ona vypadala spokojeně. A já stále opile. Poslední, co si z nemocnice pamatuju je ošetřovatel, kterej měl stejný vlasy jak Lister z Trpaslíka. Myslel jsem si, že je to sen. Ale další ráno mi mama potvrdila, že tam fakt mají vesmírnýho váguse.

Další ráno nebylo krušný, protože jsem spal asi tak deset hodin spánkem spravedlivých. Vstal jsem asi v šest, takže jsem se v poklidu psychicky připravoval na ty debilní testy. cestou jsem si koupil čvambrka, abych se trochu uklidnil. Jenom před základníma OSP jsem jich stáh tak šest. Ale co, přece nemůžu umřít uplně zdravej. Po dopsání jsem měl tři hodiny čas na další zkoušku ze ZSV, tak jsem si zajel dom na oběd, kde mě všichni srali (a serou mě dovčil). Na test jsem teda vyjel asi tak o hodinu dřív a zase mým plicím byly dopřávány ty sračky z vajglů. ZSV jsem teda nějak naškrábal. Hodně jsem toho natipoval, protože kdybych měl ten záznamovej arch odevzdal jenom s tím, co jsem věděl, tak bych byl možná na Nově ve zprávách na konci místo zvířátek.

Zbytek dne jsem si hrál se semaforem výsledků z blahořečených zkoušek. Po asi třech hodinách jsem došel k výsledku, kterej se vyznačuje nesnesitelně velkým počtem "jesli". Avšak kdyby ta všechna "jesli" vyšla, tak bych se už moh učit hantec. Ten výčet "jesli" vypadá nějak takto:

Jesli jsem ty odpovědi zadal do semaforáu správně a jesli jsem správně pochopil bodování a jesli jsem to správně odečetl a jesli budou stejný nebo horší výsledky jak minule a jesli budou brát stejný nebo nižší percentily na MUNI, tak jsem tam!

To zní dobře, že? Vyložená tutovka, ale tak náhoda je blbec a scio je náhoda.

Přípravy na maturity u mý skromný maličkosti zatím nezačaly. Tak trochu se konejším kecama, že stejně nejlepší výkony podávám pod tlakem. A navíc, až se to naučím všechno za několik málo dní, tak z toho bude zábavná historka na tříních srazech, jak to Ondra zase zvládl za 4 dny bez sprchy, jídla a spánku...