Po dlouhý chvíli

15. května 2011 v 18:03 | Pán situace |  Moje dny
Je až k neuvěření jak rychle vyprchala euforie ze zvládnutý maturitní zkoušky. Tak strašně jsem vyčkával na den, kdy už budu propuštěn do těch prosluněnejch dnů za oknem a kdy budu moct... hovno. Přesně tak - hovno. Mám nejdelší prázdniny v životě a nemám co na práci. Teď by se nakrásně hodilo mít holku, se kterou bych ztrácel hodiny života, ale jsem nesmělý a trestem mi je vylívání si melancholickýho džusu aortou sem, na pro ostatní neviditelným blog. Stejně je to záhada, že jsem sám. Například včera jsem chytil dvě mouchy v letu a to mně neříkejte, že vás to neoslovilo. Neměl bych si to natisknout na vizitky?

Minulý dva tejdy jsem teda pilně studoval. (Teď jsem lhal, šlo to poznat?) Učební materiály tlustý jako šestery bombajský Žlutý stránky jsem si prozíravě nechával až na sobotu svaťáku. Do tý doby jsem jenom zpracovával filozofii, kterou mi pak dokonalá spolužačka vyměnila za ostatní okruhy v ZSV. Ona filozofie je zasraně silnej pokémon oproti takové psychologii, ekonomii, právu, sociologii či religionistice. A v sobotu jsem se teda jal učit dějepis. Měl jsem zdánlivě štěstí, protože nám umřel kanárek, kterej normálně hrozně řve. Bohužel strejda donesl hned novýho a ten řval dvakrát víc a k tomu vůbec ne pravidelně jako ten předchozí pták. Po čtyři dny jsem tedy za neúnosnýho randálu ležel v knize Dějepis na dlani. Tu mi koupila maminka kdysi na začátku roku. Nadvakrát. Nejdřív mi donesla takovou tu malinkatou knížečku tahákovou, že je to taky dějepis na dlani. Pak napodruhé donesla tu správnou, ale musela si kvůli ní koupit větši kabelku. Ženy...

Dějepis je obor kouzelnej jen v začátcích a na konci. Ta ostatní většina je jinak strašně otravná, ale aspoň se právě z těch nudnejch částí dozvíme něco stereotypech danejch národů (Němci vždycky byli roztahovační, Francouzi téměř vždycky byli neschopní válečníci, Angličani si stále mleli svoje a Italové byli tak trochu vemena). Je otravnej hlavně v té prostřední části historie (středověk a novověk), protože se tam děje stále to samý, akorát letopočty se mění. Jména zůstávájí. S tímhle mimojiné mohli ti modrokrváci počítat do budoucna. Bejt známej jenom jménem, který měl jeho o tec, děd, praděd a v obměněný verzi i ženští předkové, je podle mě dost krátkozraký. Nikde není král René, Medard, Servác nebo královna Gizela. Ne, prostě všichni budou buď Františci, Ferdinandi, Fridrichové, Ludvíci a nebo Jindřichové. Tehdejší byznys s papírovejma přáníma ke svátku musel bejt strašně nerůznorodej.

I tak jsem si všchno víceméně zapamatoval a doučil jsem se to den před mou zkouškou. V tom mi došlo, že to asi nebude uplně košer, protože nematuruju jenom z dějpisu, že ano... Angličtinu a češtinu jsem musel kopnout pod postel na pozdější rituální modlitby a až do rána bez spánku jsem si četl zsv a u toho jsem se tak tak nerozbulel jak Vladko na hajzlu. Ráno jsem se oháknul nejlíp, jak jsem uměl, ale ty pytle na hady pod mýma očima mi na kráse braly lvím podílem. Klepal jsem se zaznamenatelným způsobem na křeslech u ředitelny a těžce jsem oddechoval. Kolemjdoucí maturanti byli všichni vysmátí jak Hočimin a bavili se o tom, jak ty úspěchy zapijou. Celkově mi bylo prostě blbě.

No, nebudu to prodlužovat: tu maturitu jsem dal. Nejhůř jsem zvlád dějepis, kterej jsem se jedinej učil (posraný odbojový skupiny v Čs za světový války) a kdybych si ze zsv nevytáh tu nejjednodušší otázku, tak bych shořel jak kacíř. Každopádně ty maturity, který se konaly bez veškerý okázalosti, se ukončily. Já měl říct nějakej proslov, ale řek jsem asi jenom sedmnáct slov a tak 14 z toho bylo "děkuji". A potom, jako jeden muž, jsme celá třída vlezli do hospody.

Tam jsem se narval jak taška (pamatujete na ten spánkovej deficit?), zaplatil jsem a dostavilo se legendární OKNO. Nevím jak dlouho to okno trvalo, ale najednou blik a já stojím v v dešti u kasáren a bavím se s nějakým vojclem. Zeptal jsem se ho, co tam dělám. On se mě zeptal na to samý. Tak jsme se na sebe dívali a on teda porušil tu romantickou chvíli a řek, že jsem tam zvonil jako šílenej a říkal jsem něco o vysokoškolskejch kolejích. Trochu jsem se uchechtl, protože, přiznejme si, něco takovýho se moc nestává. Ten voják byl asi terakotovej, protože se ani trochu neusmíval, měl kamennej ksicht. Pak sjel pohledem níž a zeptal se mě, kde mám sako. Hlavou mi projelo rychlý "kurvafix". Rozloučil jsem se a řek jsem: "zas někdy!" On zamlel něco o prdeli a šel zas dovnitř. Vracel jsem se stejnou cestou, jestli jsem náhodou cestou nezahazoval svršky. Asi bych zapůsobil na neexistující dívky. Nenašel jsem nic, strašne chcalo a já do šel zpět do hospody. Tam jsem sako nenašel a ani mobil, kterej v tom saku byl. Získal jsem teda novou sociální roli: imobilní ožralec.

V pátek jsem jenom vyspával toho pohádkovýho draka a poslouchal maminy teorie, co s tím mobilem můžou nepoctiví nálezci dělat. Nasral jsem se jak delegát (páč jsem si to uvědomoval všechno) a odešel jsem pěšky po svejch stopách hledat ty krámy. Nikde nic, jenom cestou nějakej krasavec přejel holuba, až to hezky luplo. Dokonalej balzám na mý uši, když jsem už i tak vynervovanej. Ani v hospodě sako nezůstalo, ale na tu servírku jsem se ani nemoh mračit jak byla hezká. Díky bohu za to teplo a ty kraťásky. V tý hospodě jsem zůstal s kamarády a díval se na švédskou krasojízdu. Již druhá prohra za dva dny. Domů jsem se vrátil trošinku piclej a pořád nasranej jsem šel spat.

Včera jsem měl ráno přijímačky na naši městskou univerzitu. To byl nápad tam lozit... Na těch přijímačkách jsem poznal jenom dva lidi ze školy. Byli tam Smrt (o té jsem už říkal) a Zmrd (to je její spolužák, kterej zmrd asi není, ale opravdu tak vypadá). Sedl jsem si do malýho sálu, kde jsem pořád čekal jak na Godota, až nakonec Godot v podobě hlavního mistra katedry přišel, rozdal nám TSP a nějak to vysvětlil. Rozhlídl jsem se okolo a s nepříjemným polknutím naprázdno mi došlo, že jsem tam asi jedinej neskaut. Nemůžu to samozřejmě říct s jistotou, ale podle mě tam všichni byli skauti. Což mě utvrdilo ještě víc, že jsem tam chodit vskutku neměl. Pak následoval ústní pohovor (na obor Filmová věda). Na ten jsem čekal ještě dýl, tak jsem se poflakoval u nástěnek, kde na mě čučela z obrovskýho plakátu vysmátá Pája, moje spolužačka. Malou verzi toho plakátu jsem si schoval do kapsy, aby mi to později podepsala, až bude slavná.

Pohovor samotnej dopadl... blbě je slabý slovo. Hned jak jsem přišel, tak mi říali kolego (s čímž jsem měl počítat, ale po každým tomhle oslovení jsem se otřás. Su ještě děcko, ne?!). Já jako kolega jsem usadil k titěrnýmu stolečku, kde se mi ti dva vzdělanci věnovali. Na každou otázku jsem jim odpověděl buď: nevím, neviděl jsem, a nebo jsem se zahnal do slepý ulice a z té ulice do nejhlubšího kanálu. Tak tady na Univerzitě E. T. Setona se asi moje budoucnost psát nebude. A šak co, sere pes. Stejně sem nechci a scia dopadly celkem fajnově, takže silnica do Brna by měla bejt čistá.

Takhle asi probíhaly moje nejdůležitější dva týdny na střední. Ještě mě čekaj ty písemný části maturit, ale ty jsou celkem směšný, takže nečekám žádný kejkle. Jo a dokonce jsem během maturit potkal na chodbě oh mighty ministra školství Dobeše. Jak to slyšel děda, tak se se mnou skoro přestal bavit, protože jsem ho měl prej místo pozdravu: "Kopnout do držky z otočky jak ten.. no ten... ten Norris, až by ten zkurvenec Dobeš vyletěl a ukopl lustr!"

Dědovi asi radši schovám ovladač, protože je tím násilím z televize víc ovlivněnej než čtyřletý děcka z hodin hraní Mortal Kombatu. Neměl bych?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nobody Nobody | Web | 21. května 2011 v 21:11 | Reagovat

Určitě svůj lovecký um do vizitky zakomponuj. Žáby tě budou milovat!

Ve jménech, názvech a letopočtech je zrádnost dějepisu. Všichni se jmenujou stejně, názvy podstatnejch věcí se nedaj k ničemu přirovnat a letopočty mají povětšinou tak pitomou kombinaci číslic, že by si je nepamatoval ani svatej.

K poloviční úspěšnosti u maturity gratuluju, k postráceným věcem nikoliv. A to o lupaní v holubovi si pro příště odpusť, teď budu mít noční můry!

2 pansituace pansituace | Web | 23. května 2011 v 20:43 | Reagovat

Ó, díky za reakci. Nicméně ten holub to přežil, ale asi už nikdy nebude tak úplně čipernej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama