V mým okolí jsem jeden z mála, kdo nebyl obdarovanej darem nejdražším - uřvaným občanem, kterej má stejnou genovou nadílku a přijmení. Mamátor se mi jednou svěřila, že se Superdadem plánovali, že až prej dosáhnu tříletýho jubilea života, tak si pořídí dalšího usoplence, avšak z toho sešlo, když si všimli, že jejich dokonalej prvorozenej syn jenom chrápe, sere a řve a to všechno dvakrát víc než jiný děcka.
Sám sem ale nikdy nevyrůstal, protože téměř přesně rok po mým legendárním úniku za světlem se narodil bratranec Jindra. A protože jsme bydleli v jednom domě (jednu dobu sme byli jak Weasleyovi), byli sme furt spolu. I návštěva místnosti, kam všeci choděj sami, se stala společenskou aktivitou - oba sme zamířili do jedný mísy a za zvolání: "hvězdný války!" jsme oba povolili stavidla a kropili jsme. Ten, kdo přestal močit první, porhrál a byl vystaven posměchu. Ten, kdo si pochcal ruce, byl postaven výsměchu většího rozměru, ale úmluva z května 1995 pravila, že rodičům je zakázaný o pochcanejch rukách říkat. Tehdy se každej den kupoval novej sirup, protože jsme pili jak allways ultra, abychom měli co nejplnější nádrže. No jo, dětství nás šťastnějších nevoní po štrůdlu ale po hajzlovým osvěžovači.
Když jsme už byli starší a celej náš život se točil okolo toho, co bude na Supermaxu, tak se už objevovali trhlinky v jinak harmonickým vztahu. Furt jsme se hádali a většinou o takový kraviny, kterej z nás že je ten černej strážce vesmíru a podobný nadnárodní otázky vyusťující ke konfliktům. No a pak sme šli na gympl a bylo to v pohodě. Akorát teď už ho skoro nevidím, protože je zamilován a zabranej do dopisní kampaně, kdy bombarduje vládu návrhama zákonů, za jakejch podmínek že se můžou patnáctiletý sasanky vdávat.
Mám i něco jako sestru. Podobnej případ jako Jindra. Sestřenka mladší o tři roky tuším. Jmenuje se Michelle (opravdu), ale s tou jsem nikdy žádný hry na hajzlu nehrál. Jenom jsem ji jako malou hlídával, když teta se strejdou vydělávali bankovky. Díky hlídání jsem viděl uplně všechny klipy Britney Spearsové, takže to nebyl tak ulně promarněnej čas, že...
A jsem tak nějak vděčnej za to, že nemám žádnýho opravdovýho souputníka rodinným životem. Vzhledem k tomu, že na obrovskejch prostranstvích, který se roprostíraj za zdma mýho útulnýho domova, jsem nenápadný řadový člen v jakýkoli skupině, tak si užívám, že doma platím za hvězdu. Hvězdný vnuk i syn, co se dostal na vysokou školu se nemusí s nikým dělit o mateřskou lásku a občasnou nenávist. Teda... ještě je tady Ťapka. Rodinný maskot, rezatej buřt a tak trochu jezevčík. Je drzá jak americkej turista a má tady všechno pod palcem a už je asi tak na stejný úrovni v rodinný hierarchii jako já. Za deset let kvalitní postup na malýho s křivýma zubiskama řekl bych...
V mým věku už moc nevídám, že by někde mezi mejma blízkejma spoluobčanama byl někdo, kdo se nesnese se svým sourozencem. Přecejen dvacetiletej člověk má už trochu rozum a bere už trochu s nadhledem, že dostal trochu menší řízek než brácha, nebo že si ségra nahlas pustila soundtrack z Gossipek a stejně to neposlouchá, protože je už půl třetí hodiny v koupelně, kde trénuje líbání se svým palcem. Prostě v tomhle věku už člověk trochu ví a bere toho ksichta, se kterým se musel dělit o pokoj a rodičovský rozmary, jako nějakou součást svýho plnohodnotnýho života.
Pár lidí se mě už zeptalo, jestli mi nevadí, že jsem jedináček. Na to se dost debilně odpovídá, když to nemám s čím srovnat, že... Jenom říkám, že takhle se mi to líbí. Zdá se mi, že líp zvládám, když musim bejt sám, ale taky jsou nějaký mínusy co mi byly odepřeny rodičovskou nechutí k dalšímu plničovi plínek:
- celkem zvláštní je, že jsem vlastně pořád sám, ale jsem strašně nesamostatnej. Neumím vůbec vařit. Jediný, co dokážu, jsou vejce na pánvi a ty jsem se naučil tak, že jsem přišel narvanej jak taška dom a prostě jsem to udělal.
- nerad se dělím.
- chci všeho co nejvíc (a proto to nikdy neodhadnu s alkoholem)
- nemám rád, když na mě někdo šahá
- nikdy se nemůžu vymluvit na to, že nemůžu přijít, páč ségra se zase vdává
A tak na konci musim uznat, že mít starší sestru, tak by mi třeba pomáhala s mou nesmělostí ohledně slečen. A já vím, že by mi pomohla, protože naši by nevychovali nějakou sebestřednou pizdu. Starší sestra teda nevyšla, protože by naši museli zadělat jako náctiletí a to i tehdy asi nebyl ten uplně nejlepší krok do života a nově nabytý svobody (spíš je to jako ten známej první krok, kdy šlápnete přímo do hovna z kterýho se ještě kouří). A mladšího sourozence bych si nepřál z toho důvodu, že už teďka závidím děckám s jakejma hračkama ztrácej čas, když je v televizi reklama, nebo když je odpojenej internet. Jednou až budu moc velkej a bohatej, vykoupim hračkářství a budu si hrát se všema těma mocnejma beyblejdama a transformerama. Takhle zatím musím jenom závidět na dálku, ale kdyby to měl třeba mladší brácha doma, tak by mně to stejně nepujčil, hajzl jeden.
Nicméně, pokud mně navzdory tomu všemu bude někdy strašně moc chybět někdo, kdo by mi byl rodinným příslušníkem přibližný vkěový kategorie, tak můžu po vzoru malomyslnejch uživatelů facebooku označit někoho cizího jako svýho bratra či sestru a dát všem najevo, že jsem jednoduše nepochopil, co slovo sourozenec znamená, že..
Alisa | 
Rob | 13. září 2011 v 19:45 | 
Páni, fakt upřímně a zajímavě napsanej článek:) 11 let jsem byla jedináčkem... A asi to nebylo špatný... Zato teď sestra...
Jinak těch pět "mínusů" celkem sedí i na mě...