Krvák

5. září 2011 v 0:06 | Pán situace |  Moje dny

Po takovejch čtyrech letech se mi vrátila moje strhující superschopnost: krvácím z nosu jak půl psa. Není to jedna z těch machrovin, která by mi zajistila příjemnou cimru ve škole pro nadaný jedince u profesora Xaviera, ale je to něco, co nemá každej, že... A jak jsem k tomu přišel? Moc jsem smrkal. Ano, ano.. Provinil jsem se vůlí k dýchání (zacpanej rypák - code milky green) a platím za to krví. Takže kdykoli jenom trochu víc vydechnu, z pravý nozdry krvácím jako srdce všech mladejch, když končí O.C.


Z toho zákonitě vede, že jsem nemocnej. Nikdy v létě jsem nemocnej nebyl, ale toto léto jsem už potřetí. Venku nám pod oknama pomalu choděj delfíni v bikinách a já ležím doma, saju čaje a potím se turista na cestě z Amsterdamu na mezinárodním letišti. Chtěl bych se obhájit (před možným ženským publikem), že to není ta přiteplená "rýmečka", kterou mně dobře známý dámy nazývaj jakoukoli nemoc, kterou dostanu. Dělaj si ze mě prdel, že mi skoro nic není a už prej ležím. Asi by potřebovaly, abych dostal rakovinu, pak by mi hodily aspoň pomeranč nebo soucitnej pohled.


Tak si tak ležím v propoceným pyžamu. V létě, přirozeně. Ostatní jsou na nějakejch housepártyích, kde se baví, pijí a oddávají se neřízenejm radovánkám s ženami a já hovno. Aspoň že tata není doma, tak můžu střílet Japonce na Midwayi, že... Je ale dokázaný, že uřvaní prckové s bajonetama řvoucí: "PANZAAI!" nejsou zábavou na dlouhou chvíli, tak po chvíli stejně musím čumět do stropu. Nebo musim sáhnout po duševní potravě - knize.


Za tu dobu, co jsem nemocnej doma, se mi už povedlo i něco přečíst. Přečetl jsem předlohu k Shawshanku (chtěl jsem se ujistit, že kniha je zas lepší než film, což se nepotvrdilo, páč je to to samý), znovu jsem přečet Pottera jedničku (něco jednoduchýho na čtení na hajzlu) a pak jsem přečet Stmívání (no a co? kolik borců znáte, co to přečetli? takhle jsem aspoň zas o trošku víc zajímavej). Avšak nic nemá na svobodu, která na mě ukazuje prostředník za zavřenejma oknama.


A jak jsem k tý nemoci přišel? Pracoval jsem. Á dobře mi tak... Pracuju na fasádě jednoho stoletýho domu na rušný olomoucký ulici. Tuhle brigádu u stavební firmy mi dohodil strejda. Já tam už dřív pracoval a i přes nějaký nelibosti vůči šéfovi (je to chodící, mluvící a uremcaná kuželka s ušima) jsem se tam takhle na konci léta vrátil. Tu nemoc sem si uhnal tak, že jsem do práce chodil v kraťasech, ač ráno byla zima jak v srdcích maturitní komise. Jasně, mohl jsem jet do práce v teplákách a pak se tam převlíct do kraťasů, ale to se nevyplácí uplně vždycky.


Proč se to nevyplácí uplně vždycky:


Na začátku července jsme dělali se strejdou ve Štěpánově zámeckou dlažbu u jakýhosi domu, kde majitelé měli kolem šesti vozidel a před garážema na ten batalion aut to bylo nutný vydláždit. Den co den tam vozím ty zkur… dlažby (jedna je velká asi jako krabice od mlíka... avšak je z betonu), slunko na mě paří a potím se víc než teď v paralenovým opojení. Vylil jsem si svý upocený srdce strejdovi, ten mi řek, ať si vemu jeho náhradní kraťasy z batohu (asi se posrává, tak nosí náhradní). Převlíkám se v sedě a v tom přijede šéf a vyřvává, že mě neplatí za sezení. Já seděl třicet vteřin, což ho mimochodem stálo celejch třicet halířů. Ten... krokot mi za to srazil hodinu, takže jsem hodinu dělal vlastně zadarmo. Jak říkaj Vogoni: "Veškerý odpor je zbytečný." Tečka.


Takže ráno jsem se nějak nachladil, odpoledne jsem se pekl dvanáct metrů nad zemí na vratkým lešení a Lady Flu mě pohňácala. Ale tak už dost stěžování. Dlouho jsem sem nepsal, tak nějak ve zkratce vypíšu novinky, co se přihodily přes léto:


  • Od dědy s babičkou jsem dostal novej mobil, kterej se mi moc líbí. Teda líbil - měl jsem ho měsíc a on se okamžitě posral jak mimino.
  • Navštívil jsem moře. S kamarády jsme zneuctili jednu malou řeckou ves na Chalkidiki, kde jsme vypili roční zásobu makedonskýho ležáku (a stala se tam jedna velmi vtipná historka obsahující Roberta, pornoplakát a 12 piv, ale to až jindy).
  • Ještě před prázdninama jsem oslavil dvacet let života. Narval jsem se jak taška, ale dobře to dopadlo. Jen jsem našel v trenkách plyšovou veverku (Marek je debil).
  • Po skoro pěti letech jsem zadaný mladý muž. Na cizí ženy se smím dívat, ale ne v přítomnosti mý slečny. Ale já stejně nenosím brýle, tak co..
  • Poprvé a stoprocentně naposled jsem byl programovým vedoucím na táboře. Dovčil mě ze sna budí otázka: "Co budem dělat po svačině?"
  • Poprvé v životě jsem hrál Skrebl. Vyhrál jsem na celý čáře, ale strašně mě to nebaví. (přínosná informace)


Řek bych, že jsem se už vykecal dost, ale tady ještě přihazuju, co jsem našel ve složce Rozepsané z jednoho letního horkýho dne:


Dlouho jsem nezaznamenal zápis na mým virtuálním deníku, kterej dávám na potencionálním znuděncům k nahlídnutí. Ne že by mě psaní nebavilo, ale když máte 4 měsíce prázdnin, tak si najdete jiný bohulibý aktivity, kterejma si zkracujete život. Například sezení. Ale já se rozhod zase jednou ignorovat hezký počasí za neumytejma oknama. Radši jsem zapl svůj holčičí netbook a jal se psát.


Přikloním se k přeskakování různejch přiblblejch epizod a poznatků co se staly. Není nutná návaznost, že...


Byl jsem si zařídit novou simku. Už jsem tady psal, jak jsem o svůj mobil přišel v incidentu s alkoholem a s armádou. No tak jsem se v pondělí vydal na výpravu do značkový prodejny růžovýho operátora. Vedro tam bylo k posrání, upocení lidi drželi svý pořadový čísla a jejich uřvaní bastardi tam běhali, šlapali mi na nohu a skákali ze schodů (spadli, brečeli, postavili se, skočili, spadli, brečeli...) a já si pohrával s myšlenkkou, že si pujdu do trafiky koupit sirky a do jedné je sežeru. Po mučednickejch pětačtyřiceti minutách jsem se dostal na řadu u jednoho toho chytráka. Samozřejmě jsem neměl heslo ke smlouvě, takže na mě udělal rádoby soucítěnej ksicht a zažádal si o další číslo. Byl jsem nasranej jak latrína a cestou ke vchodu jsem vrazil do jedný ženský, která tam byla strašně dlouho u jednoho stolu s dalším mobilovým stevardem a očividně se ho snažila svádět.


Je někdy až moc na mj psuzovatelskej talent, když vidím kožovitou osumačtyříctku v podpatkách vysokých jak státní dluh, v minisukni, která vůbec neměla smysl (byl to spíš opasek než minisukně) a jakejsi top s výstřihem z béčkovýho porna (a do toho výstřihu nebylo moc co dát, ale ne že bych si nějak všímal). Ještě k tomu strašně smrděla, protože se koupe v 17ti litrech ohavnýho parfému. Jednoduše u mě vyhrála cenu Švihák týdne a jako hlavní cenu dostala zmínku na mým prvotřídním blogísku.


To jsem odbočil (ale musel jsem vám o ní říct). Vyšel jsem z tý zasmraděný provozovny a pokusil jsem se telefonicky spojit babiččiným mobilem s dědou, kterej říkal, že "bude furt na telefonu, ať můžu kdykoli zavolat". Nevzal mi to celkem šestkrát. Všechny nadávky jsem si zařval do rukávu, protože kolem šel batalion děcek z jakýsi školky. Nezbývalo mi nic jinýho, než se poflakovat po městě (koupil jsem si Černý barony v antikvariátu) a čekat na dědosaura, až se uráčí poctít mě telefonátem. Jako naschvál mi zavolal, když jsem šel kolem dvou velmi sympatických holek. Babiččín telefon (velmi dámský Samsung) se rozezněl jakýmsi hitem od Nelly Furtado (další hřebík do rakve mýho mužství) a holky mě se smíchem obešly větším kruhem okolo. Heslo tý smlouvy bylo "1234" (takže kdybych u toho stevarda střelil od boku svůj první tip, tak jsem si moh ušetřit dost času). Poděkoval jsem dědovi a razil jsem sviňským krokem zpět na náměstí do tý snad už tolik nesmrdící prodejny.


Ta rebeka tam samozřejmě ještě byla a jak mě zmerčila tak mi věnovala hnusnej pohled. Ona sama byla dost hnusná, takže ten pohled nebyl s ničím srovnatelnej. Trvalo dalších dvacet minut, než jsem se dostal na řadu (to je T-mobile fakt tolik suprovej?) a vyřízení mi trvalo takovejch sedm minut. Samozřejmě blokace byla drahá jak letenka do Košic (kdybych sprostě zalhal, že mi byl mobil ukradenej, tak to mám zadax. S poctivostí leda do brzkýho ožebračení) a přijde mi teda tučná složenka na 480 peněz. Hajzlové.


Dom jsem dorazil utahanej jak mechanickej králík a možná jsem i na chvilu usnul. Pak mě vzbudil děd a pujčil mi svůj starej mobil (jeho starej mobil je lepší než ten můj novej co jsem dostal) a ať prej na něj dávám pozor. Pak mě s ním učil tak dvě hodiny (z toho mi hrozně dlouho ukazoval takový, pro mě, novinky jako vyhledávání na Googlu a podobný aktivity), zamáčkl slzu v oku a pujčil mi ho. Do tý doby, než mi dojde novej.

Teď už teda skončila moje pauza a budu tady vopruzovat, co možná nejčastějš. Pokud teda zítra v práci nevykrvácím do mnou blbě namíchaný malty, že...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nobody Nobody | Web | 5. září 2011 v 22:08 | Reagovat

A já ti to krvácení z nosu docela závidim. Mně se tohle nikdy nestalo. Cítím se ošizená. Ani kapka, představ si.

U tý stroky o nový simce jsem se smála jak hodně nemocnej osel. A mám otázku: Není ten hodně dámský Samsung véčko rudé barvy? Babička ho měla. Byl hroznej. :D

A dědosaurus, to je čupr slovo. Škoda, že už nemám nikoho, komu bych tak mohla říkat.

2 pansituace pansituace | Web | 5. září 2011 v 22:29 | Reagovat

[1]:To krvácení není uplně záviděníhodný..

Ten Samsung je černej vysunovací teplomet, ostudnej...

Já ti svýho dědosaura klidně pujčím, on je stejně furt někde na netu :-).

3 Nobody Nobody | Web | 5. září 2011 v 22:45 | Reagovat

[2]: S tim Samsungem to není zas tak zlý. Kdyby si viděl ten co mívala bábina... ten byl teplej i pro ženskou. :)

Dědosaur jde s dobou, to je moc pěkný. :D

4 . . | 2. října 2011 v 13:37 | Reagovat

po 3, ne 5ti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama