Zase

16. ledna 2012 v 3:01 | Pán Situace |  Moje dny
...hovno, že? Nemám čas na psaní, avšak, leč, nýbrž, protože: Nemoh sem si nevšimnout toho, že každý boží den se alespoň šest lidí porozhlídne na mým virtuálním debilníku, zda mi zase neunikla nějaká ta věta, která by popřela to, že krásným a oblíbeným (to jako mně) se nedějou zlý záležitosti obřích rozměrů. Tak tedy budiž písmo:

Onak jsem to tady pozměnil, protože už mi vnitřně žralo orgány to, jak to tu bylo hnusný. Já osobně si vdždycky myslel, že teda jde hlavně o to, co tady míním ventilovat za slovní levoty, a ne o to, jak se budu srát v nějakým photowhateveru s dokonalým spojením uměleckejch prvků, který vyjádří, že jdu tvrdě za svým, ale přitom potřebuju čas od času obejmout silnejma chlupatejma pažema (Což nechci. Nijak zvlášť často.)

K věci: Chtěl jsem se zde rozepsat o dopravním prostředku, kterej je mi bližší než kterejkoli jinej. Touto záhadou opředenou záležitostí jsou vlaky. Ksmrtirád si vozím svý sádlo právě po kolejích, který znamenaj výlety, opilý výletníky a nepříjemný průvodčí, kteří by radši položili svý uhnilý tělo oblečený do slušivýho stejnokroje pozemní letušky na pitevnu, než aby se dívali na to, jak svůj batoh položíte na sedačku (která byla už stoprocentně několikrát doblitá jak od šakala). Poslední dvě cesty sem však strávil v takovejch kupéch/kupích/kupoárech, kvůli kterejm asi dám poslední šanci dálkovejm autobusům.

V dálkovejch autobusech nerad jezdím, protože u sebe nemůžu mít vždycky svoje věci. Samozřejmě, občas řídí nějakej Otto, kterej si přes mlžný opary (způsobený více či méně legálníma drogama) ve svý hlavě nevšimne drsaticky velký krosny. Ale tak, Ottů je málo, takže riziko je too damn high. Pak ještě v autobuse je zasraně málo místa a protože si neumím dát nohy za hlavu tak, abych je pak bez pomoci pajzru dal zpátky pod prdel, tak je musim nechat tuhnout a hnít tam někde dole pod sedadlem nějakejch milenců. A taky nemůžu jezdit v autobuse, protože tam každým zvukem seru o hodně víc lidí než v jednom malinkým kupé. Onehdá sem dal průchod svýmu "zlozvyku" a prolupal sem klouby na ruce. O šest řad ve předu se na mě otočila Morticie Addamsová v živým vydání, podívala se na mě jak Eminem (směje se ten člověk někdy?) a zakroutila hlavou. Kráva. To, že její partner, kterej tam netaktně chrchlal ze spaní ze sedadla vedle ní, bylo uplně v pořádku.

Autobusama teda nerad jezdím hned z několika adekvátních důvodů, který jsou právně nenapadnutelný z jakýhokoli hlediska. Ale ani cesta vlakem není vždycky bradavickej expres s nezapomenutelnejma zážitkama s přáteli a s Bertíkovejma fazolkama. Nedávno jsem jel v Brno, abych zde dokázal, že jsem všechny sociology pochopil správně a že bez chyby dokážu interpretovat jejich pošahaný názory na to, kdo že je svobodnej a proč chcou ženský chodit do práce. Jelikož jsem jel sám, tak jsem taky osamoceně sám musel najít střechu nad hlavou na další hodinu a půl, kterou strávím na cestě. Vybral sem si nejdebilnější dveře do vlaku, protože něma vystupovali uplně všichni cestující a někteří možná i dvakrát. Netaktně jsem předběhl při nástupu čtyřčlennou rodinu (tak to uječený děcko aspoň mělo konečně důvod řvat) a nahlížel jsem do kajut, kam bych se moh vesrat.

První kupé - 6 ožralých běžkařů
Druhý kupé - 2 vojáci (vypadali že dlouho zakusili celibát protože jak vlak přijel, tak pískali na baby - bůhsuď, co by se mnou ti tři (voják 1, voják 2 a jejich chtíč) na cestě udělali.
Třetí kupé - dva hipsteři a dva umělci (měli ty debilní brýle a jeden blbeček měl dokonce baret)

Pak už jen bylo čtvrtý kupé a v uličce předemnou se už vynořovali další raptoři, co sháněli nějaký místo na prdel. Ve čtvrtým kupé byli dva běžkaři a jedna holka, která byla strašně malá. Tenhle A-tým sem vzal zavděk a slušně se zeptal, zda by mě mezi sebe nevzali. Jejich ignorování mý otázky sem vzal jako nadšenej souhlas a sebe i s mejma báglama sem tam nasáčkoval. Té malé dámě jsem hodil navrch tašku a svoji sem nechal na zemi, protože ostatní prostor nad hlavama zabíraly žebrům podobný zkurvený běžky. Další zastávku (naštěstí a zároveň bohužel) postarší sportovci vystoupili a vystřídali je spolucestující z pekla.

Dva... já nevim jak jim říct slušně... no debili to byli. Mohlo jim bejt tak 18, ačkoli jejich IQ bylo nižší. Dobrou čtvrtinu cesty se bavili (ne dost potichu) tím, že ta malá dáma usla a měla pootevřenou pusu. Však víme, že ve vlaku spí každej jako neználek... Ti dva budoucí perspektivní zaměstnanci technickejch služeb svýma salvama hurónskýho smíchu dámu vzbudili, a tak si museli najít jinou zábavu. Tak spolu začli mluvit (zbytečně moc nahlas) o jednom z nich. Podle toho, co jsem (nerad) vyslechl, má problémy se svou slečnou. No, problémy... Spíš ho strašně sere, protože o ní mluvil, jako by to byla pohlavní nemoc a ne žena. Chvilu rozebírali situaci řečma zkušenejch womanizerů a pak tomu Déčku, který (divme se) má tu přítelkyni, přišlo asi šest SMS. Z vlastní zkušenosti vím, že když jich příjde tolik od vaší jediné a milované, tak máte průser jak mraky. Génius těch šest smsek četl asi dvacet minut i s vracením se (čtení složitejch slov - přežitek) a pak řekl jednu dlouhou větu, ve které bylo možno napočítat 12x "pyčo" a 7x "hardcore". Po takové náloži moudra sem se oklepal a podíval sem se na toho druhýho Einsteina. Tomu jenom svítily oči a po každý větě se Déčka ptal, jesli už je jako teďka sám. Beztak chtěl tu buchtu pro sebe. Ne, beru zpět. Chtěl Déčko pro sebe, protože on jedinej porozumí takhle citlivý duši a kdyby spolu chodili... by byl hardcoooore pyčo, že?

Zkoušku jsem možná udělal, možná ne. O to nejde, život mě naučí. Každopádně jsem jel z Brna v pátek ráno. Našel sem si krásný, relativně čistý kupé, kde fungovalo okno. Bylo to jako ve snu. Sed sem si k oknu, vytáhl si tatranku a měl sem se nejlíp na světě. A pak to bylo přesně jako v srpnu 68.

"Vasil!"
"Što, Nataša?"
"Náše kupje!"

Přišli Rusi. Řeknu vám, to zkurví den. Nataša byla dívka vzhledu nevalného a taktu nijakého. S tvrdym ruským přízvukem mi anglicky pravila, že sedim na jejím místě. Bezva, jakoby už neměli všechno. Vasil (ohavný člověk, kterej byl dokonale jasnej Rus - modrý vodnatý oči, tupej výraz, rolák, velkej prsten a hlubokej hlas při vyslovení "Charašo"). Obscénně tam spolu laškovali a na bratra Slovana s ruskou přezíravostí srali jako vždycky. Oddával jsem se sociologii jak to jen šlo, abych se nemusel dívat na ty Potěmkiny. Samozřejmě na posranýho i hajzl spadne v tomto případě další cestující z očistce. Další zastávku nastoupily dvě stařenky. Slušně pozdravily a zeptaly se... no, zeptaly, prostě našemu internacionálnímu kupé navrhly, že pojedou s nama. Já sem zahučel k podlaze něco ve smyslu, že jo. Nataša enegicky zvolala: "Zdravstvujte!" Babky pochopily, že to bylo nejspíš rusky. Nalepily se na mě, protože asi stále žily v domnění, že Brežněv nám sem furt může poslat pár Ivanů. Usedly a spustily (k sobě navzájem naštěstí). Já teda celej život žiju v domě s prarodičema, tak jsem asi nějak žil v domnění, že sou všeci staříci podobní - v pohodě. Ale tyhle dámy...

Během asi deseti minut sem měl tu čest se dovědět, kdo u nich v ulici v posledním roce umřel. Dál jesli šli do rakve nebo jesli je ugriloval Kopfrkingl. Jesli někdo na funuse brečel. A jesli se hodně dědilo. Pak konverazce začínala bejt čím dál osobnější a babky začly snít o tom, jaký bude to jejich loučení s tímto prohnilým světem. Bylo mi čím dál smutněji. Stařeny ale byly ve svým a svý názory a sny podporovaly gestama, za který by se nestyděl kdejakej rapper. Při jednom tomhle jednom rozmáchlým gestu, kterým podporovala dáma svůj názor, že Mařenu na svým pohřbu nechce ("a hernajs ne!!"), mi snad nedopatřením šahla na koleno. Vzhlédl sem a tak tak sem nevyjekl překvapením a závistí. Naproti mně seděl bílej Morgan Freeman. Fakt. Ano, i s vousama. Usmíval se a omlouval se mi. Je to doprdele fér? Proč já, švarný mladík již dost zralýho věku, musím čekat bezmála tři týdny, aby šlo poznat, že to, co mám nad horním rtem, není bordel z pampelišek?! A taková milá dáma morbidních mravů se musí tahat s takovym mrožem, že by ji Saruman z obav o konkurenci odstranil.

To sem se zas nasral. Past vedle pasti tenhle život. Všechno proti mně. Tak a teď je čas na to, abych zas slíbil, že už budu hodnej grafoman, kterej se tady bude častěji ohánět cennejma rukopisama. Ale teď je to stejně všem u kulí, protože teď maj všeci ve škole hardcoore pyčo, že...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Catherina Catherina | Web | 16. ledna 2012 v 3:12 | Reagovat

Ahoj, mrkni na muj web

2 Nobody Nobody | Web | 16. ledna 2012 v 17:17 | Reagovat

Hárdkór!

My Pražáci si vozíme špeky žluťasama, protože vlak je málo nóbl. A taky mám dojem, že na blba na kolejích narazíš častěji, než na dálnici. Vlakem jsem za svůj život jela asi tak desetkrát a vždycky jsem narazila na nějaký eňo ňůňo. Většinou jsou to maminky s malejma uřvanejma fakanama, posranejma fakanama, fakanama co plivou přesnídávku, fakanama co skáčou po sedačce, fakanama co si zpívaj, fakanama co chrlej stroky ze školky a tak dále.
Myslim, že v autobuse se všichni snažej svoje projevy eliminovat/mám už 3 roky štěstí na slušný cestující/jsem zdaleka nejhorší zrůda na palubě, dělám největší binec a všichni ostatní se mi zdají fajn.

Mimochodem, jsem velice potěšena, že někdo sdílí můj pohled na Rusáky. :)

3 bludickka bludickka | Web | 25. ledna 2012 v 6:28 | Reagovat

Většinou jezdím autobusem. Sice je tam člověk víc namačkanej, ale přesto mi to přijde neosobnější. Ve vlaku je možnost vybrat si dobrý kupé, ale nikdy nevíš, kdo přisedne. Jednou jsem jela s kámoškou a přisedlo pět ožralejch kluků co jeli na fesťák a hodinu jsme musely poslouchat různý kecy a narážky..

4 Bája Bája | 8. února 2012 v 15:52 | Reagovat

Oňo, Ty nikdy nezklameš:) moc skvělý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama