Červen 2012

Momentálně

30. června 2012 v 18:03 | Pán Situace |  Poznatky
... jsem v situaci, kdy jsem téměř v harmonii s vesmírnou Silou. A to bez její temné strany! Přišlo na to, že i já, hvězdný vysokoškolský student, patřím zase mezi ty usmrkance ze základních škol - mám znova prázdniny. Pocit je to lahodný, osvěžující a ožeruvhodný. Jediný, co mě zatím sere je to, že jistý pan profesor je zasran krpatý a není schopen mi dát slíbených šest kreditů. Ale serou na to dva psi, neboť, jak jsem již pronesl, jsem vězněm ožeruvhodného pocitu.

A tak se tedy právě děje, že mám v osm hodin večer sraz se svou bývalou třídou, kde si nepochybně pivem vyliju šedou hmotu levým zvukovodem; podle minulých zkušeností se tam termonukleárně brutálním způsobem utkají dvě spolužačky ve volném stylu (nejčastěji slovně) a namouduši se budu bránit zpěvu, fotografiím a debilním otázkám typu: "nepřibral jsi? co holky? ty si jako nezapálíš? a oblíbená: co říkáš na (jakékoli dvě osoby, co se nedávno pohádaly, osouložily, sezdaly, či zabily své prvorozené syny)?"

O ten sraz ani tak moc nejde, ožrat si držku lze všade. O čem jsem zde chtěl sepisovat kulturní produkt, je chystání na podobnou slávu. Ne každej to má stejně. Onací lidi to mají třeba tak, že se v onom klubu prostě vzbudí na další otvírací dobu, hned z rána v devět večer si vypláchne zubiska zvětralým pivem a dech si provoní mentolovým vajglem. Avšak někteří gentlemani (jako já) nebo dámy (jako nějaká dáma) se musí nachystat. Chystání je mnohdy tak složitý, že je až k podivu, že si akademici na tenhle jev nevymysleli nějakou vědu. (Jaký si oblíct posrávačky na dýzu. Za 3 kredity. Podmínkou úspěšného zvládnutí předmětu je prezentace, 80 % docházka, ústní zkouška.)

Já zpravidla začínám svůj rituál očistou ve sprchovém koutě dvě hodiny před setkáním. Odhodím své nevkusné domácí svršky před kopulí, která znamená čistý svět. Nechám odpustit trochu čirý tekutiny a strávím tak trapné dvě minuty lazením debilního kohoutku, kdy jednu ruku opařím doruda a druhou ledovatě domodra. Vlezu ve sprchu a počnu si prozpěvovat odhadem 47% procent všech písní, které jsem kdy byť jenom zaznamenal. Sáhnu nahoru pro sprchový gel a velmi nerad se obeznámím se skutečností, že máme víc než jeden exemplář. Kdykoli mám možnost výběru, jsem v pasti a není pěšiny zpět. Raději si tak natřu záda oběma a pak smrdím, jako když mě poblije mimino. S šamponem jsou trampoty veskrze klasický, neboť se mi ten samoser samosebou dostane do zraku. Se štípotem v zavřených očích hledám matku, kterou již od tří let ve sprše nenacházím, a pak si to teda za hlasitého fňukání a nadávání vymeju sám.

Dosud oslepen se odebéřu k zrcadlu. Zde ošetřím drobná zranění, kterou má slepota nepřímo napáchala na mém velmi nahém těle (ukopnutý prsty u nohou). Když jsou mi ten den hvězdy nakloněny, tak si začnu utírat prdel a jiné záhyby ručníkem. Stává se to však málokdy a já se vracím uličkou hanby do pokoje, pro ručník zapomenutý. Utřu sebe, pak zrcadlo, pak si hraju s mokrýma vlasama a pak se dám do metodologie estetiky mýho obličeje. Jak vycením zuby, je mi jasný, že je čas nějakýho bělícího Colgateu. U čištění zubů se směju sám sobě, neboť vypadám jako vzteklej neználek. Jak se rozsměju, tak se na mě všechno roztřese jak aspik. Nechám tedy hurónskýho smíchu. Sádlo se šťastně třepe dál. Musím počkat alespoň minutu, než se všechno dotřese (v ten moment si jako každej den slíbím, jak hned zítra začnu s vervou posilovat každou partii).

Zuby v cajku. Nyní zkontrolovat obličejní chlupy. Já nedisponuju normálním porostem jako kterýkoli muž a kdejaká žena. Mé vousy jsou spíš zónového charakteru. Jsou sice bezvadně symetricky rozhozený po tváři, ale bohužel ne všude. A přesně uprostřed je lysina, která mi sahá až po pupek. Nějaká hrůzná anomálie, kterou beztak měl akorát nějakej šílenej šlechtickej rod. Musím tedy chodit bradou vzhůru a třeba si mě všimne nějakej whateverlogist, kterej se těmahle šlechtickejma anomáliema zabývá a pak mi předá obrovský dědictví. Vezmu si tedy jednorázový holítko (nevyplatí se mi vlastnit nějakej brutální Gillete, protože mně rostou vousy jenom o ždibínek rychleji než Bieberovi) a sáhnu na pračku pro pěnu. A ona tam není. A já se vztekám. Pěnu po chvíli najdu za pračkou i se stovkama dalších domněle zmizelých věcí. Pěna je však zasraně daleko a já na ni rukou nedošáhnu. Ono by na to sice možná dosáhnout šlo, jenže za tou pračkou jsou stoprocentně pavouci a kdyby se mě jedna z těch nestvůr jenom dotkla, tak bych se tam podřezal (ano zasmějme se, Ondra je strašná holka, bojí se pavouků). Chopím se tedy smetáku a s elegancí a umem mně vlastním se snažím pěnu vyštrachat. S každým pokusem pěnu zarážím čím dál hloubš do pavoučí temnoty. Svůj jazykový projev přepnu na "Mistr dlaždič nadává u hokeje". Nelibé výkřiky přivolají mou rodičku, která se mě od pasu zeptá, co to doprdele zase dělám? Při popisu, který okořeňuji sprostými adjektivy, se mama pokřižuje, šahne za pračku. Trvá jí to přesně 4,2 vteřiny, než pěnu vytáhne. A jediný sprostý slovo, který řekla bylo "posránek" a nebudu zde říkat, komu bylo adresovaný. Polknu hrdost, poděkuji. Při holení se tentokrát neříznu, protože jednorázové holítko je tupý jako prdel. Nadávám matce, že je to její chyba, že holítka jsou stará. Říká něco o posráncích, nepochopil jsem.

Když už je po holení, který žel bohu nevyšlo, jak mělo. Měl bych se obléci do slušivého ohozu, za který by mě snad i Jonas brothers vzali mezi sebe. Otevřu svou skříň a probírám se přeberným množstvím olezlých hader, které se mi kdysi líbily, avšak nyní se mlátim do hlavy, jakej jsem to měl hovězí vkus. Nakonec vždy skončím u stejných tří košil, který ob dva dny střídám. A nyní se s nima střídám u zrcadla. Ohýbám si rukávy, rozepínám, zapínám, měním trika pod něma, přidávám různý kravaty, tropím si žerty z vlasů a nakonec se jako malá rozmazlená svině naseru, že "nemám co na sebe" a že budu muset "chodit s nahou prdelí" jako nějakej "zasranej sektář". Pak si obleču tu pomačkanou bílou, ve které vypadám nejmíň vyžraně a jsem se sebou hernajs spokojenej.

Jako poslední věc je vystajlovaný účes. Vezmu si zelený sprej, kterej mi doma kradou všeci včetně psa (ale do očí se mi smějou, že jsem latentní homosexuál), a začnu to dílo. Když se mi napošesté nepovede kýženej zjev a la štramák Ondra Brzobohatej, plivnu na sebe do zrcadla, servu ze sebe lak ručníkem a jdu pryč z koupelny. Ven. Ožrat se.

Chápete, co se teď stalo? Velmi přesně jsem vysvětlil, proč tolik piju. Já piju víc, když jsem nasranej. A když se někam chystám, tak jenom v koupelně se naseru tolikrát, že ve třiceti budu z alkoholu vypadat na šedesát sedm a po devíti mrtvicích.

Možná, kdybych si nekupoval ty zbytečný laky na vlasy a šetřil si místo toho na nový játra, dožil bych se doby, kdy nebudu mět vlasy a nebude mě tak ten lak mrzet, že...


A jaký chystačky máš ty, národe?