Září 2012

Rimmerova poslední slova

6. září 2012 v 4:19 | Pán Situace |  Moje dny
Dosud negraduovaní detektivové postřehli, že včerejší text jsem vypudil nějak po čtvrtý ráno. Tudíž mé ráno raníčko se zdálo být hnusivě nevyspaný, a to se mý veličenstvo uráčilo vstát až po desáté hodině. Vzbudil jsem se s odporným pocitem: v hubě si hovnila pachuť levný kávy, bolavý záda od shrbenýho posedu před počítačem vyznačovala známky sebemrskačství, disponoval sem vypálenejma zornicema od debilního monitoru a celkově sem byl na zabití se z čirýho nevyspání. V takovým stavu jsem se vždycky budil na všechny mý zkoušky, včetně té nejzakletěšjší, zkoušky maturitní.

Padla správná strana pětikoruny a nestalo se tak. To znamená, že jsem žádnou zkoušku neměl. Taky kdo by ji v tuto dobu měl, že... (tímto zdravím Tádu) Moh jsem v pohodě prožít ráno jako každé jiné (močit, mýt, zpívat, tančit) a taky jsem tak činil. Dolů do obýváku jsem šel jako vždy přes kuchyni, kde jsem se špionským uměním mně vlastním ohledával sporák, co že se bude podávati k hodovní tabuli okolo dvanácté. Za má bolavá bedra se mi neslyšně vehnala babička s hlídací Satanovou posluhovačkou. Pes se mi snažil uzmout již jednou získaný topánek a babička na mě vypálila jedovatou otázku: "Na co u teho sporáka hledíš jak bubák?!" Řek sem něco v tom smyslu, že se snažím zjistit, jaký lahodný pokrm to bublá v jejím kotli. Odeskla, že prej bude "jídlo".

Lhala.

Nejspíš jsem náměsíčný a v tomto stavu jsem svýma hovnama psal na fasádu sprostá hesla o celém svém rodu, pohanil jsem jak předky, tak potomky a ani hospodářská zvířata jsem nezapomněl vzpomenout. Jinak si neumím vysvětlit, za co jsem si vysloužil to, že máme během dvou týdnů už asi potřetí segedinský guláš. Segedinský guláš je podle předních encyklopedií soubor tří potravin, které jsou lahodné odděleně, avšak jakmile se to dá dohromady tadytakto, je mi mdlo, domáhám se soudu a hledám novou, nějakou východní, víru, kde by mě vzali do kláštera.

Přišla mi tak vhod pozvánka od mé lepší polovičky, že v teple svého domova bude kuchyni rubat v mixéru všemožnou zeleninu takovým způsobem, že z toho vzejde pravá gazpáčo. Ten, kdo viděl Červenýho trpaslíka, je obeznámen s faktem, že gazpáčo je studená (!) španělská polívka z rajčat a podobných zábavných barevných věci rostoucích u země.

(Zlom artiklu)

No, pak jsme to sežrali. Miša pak šla zalít kytky, což podle svý mámy doslova posrala. Následně se Míša chystala na večer s kamarádkou (říkejme jí třeba Acka), přičemž jsem já jako hlavní estét ztvárnil úlohu výběrčího šatstva, šminek a účesu. Dokonce jsem vybral i jiný opasek a svou mužnost jsem prokázal penetrací onoho kousku kůže pomocí manikúrních nůžek. Mám gule. Dvě.

(Doznání artiklu)

Trochu hodně rychle moc jsem to zkrátil, protože je mi blbě, jsem pln nežádoucích zachmuřených pocitů, neboť mi právě ona jmenovaná Míša má volala a povyprávěla mi nějaký osobitě nepěkný věci, ze kterých je mi tak blbě, že i ten zasranej segedin zní jako fajn náplň do indiánka místo jahodový šlehačky.

Je mi vyloženě na blití, z toho jak se někdy my dospělí dokážem chovat. Buď mám žaludek na to, abych sám o sobě moh povědět, že jsem kámoš a chovám se podle toho, nebo si aspoň obleču kápi, černou masku a dám si jméno Profesor Smrt, aby dotyčnej věděl, že kámoš opravdu nejsu. Že su padouch nebo tak něco.

Do deníkovýho zápisu se podobný rádoby zamyšlený poučky nehodí. Z tohoto důvodu se nyní odebéřu do svých komnat, kde se pokusím pln křivd a vzteku vpadnout do říše snů. A zítra (nebo spíš asi někdy jindy) teda asi oživím nějakou rubriku mráčkově upřímným vyznávajícím pamfletem.

Čert to vem, třeba i na téma týdne! Ať tratím a nežeru! Vykřičník!

(Tento zápis je zmatený a je to prostě postavené proti pravidlům. No. Takhle se mnou dokážou mávati emoce. Kdybych si nyní pustil Nekonečnej příběh, tak se rozbrečím jak malá děvka u scény, kdy Nicota sežere toho bílýho koňa. True story.)

Žurnál

5. září 2012 v 4:09 | Pán Situace |  Moje dny
Se svým dosavadním životem jsem až na neustálý nedostatek kapitálu spokojen. Jsem sice mladý, ale přitom stále pamatuju dobu, kdy lidé byli kromaňonci bez facebooku, mobilu a bez hitovek od Pittbula, co nám rozhejbou pánve jak šéfkuchař Tony. Jsem student vysoké školy, která není proslavena skandálním odhalením falešných diplomů natisknutých dětskýma razítkama s krtečkem. Jsem celkem zdráv, netrpím rýmečkou a ani nemám tu zvětšenou prostatu, jak proti ní zbrojí Mara Vašut s modrou růží. Mám lajnu přátel, kteří ví jak se ožrat a někteří i umí dokonale nablít pod kterejkoli stůl (tímto zdravím Roba, který o sobě moc rád čte). Dokonce mám milující přítelkyni, které připadám okouzlující a roztomilý. Nebe je nezbytně blankytné, všechno je prostě děsně príma.

Avšak jedna záležitost mému spánku na pokoji nedala. Psaní blogu mě sralo. Ocitl sem se v začarovanym kruhu. Nic sem tady nepublikoval, neboť sem žádný návštěvník oplývající znamenitým vkusem pro psané slovo nepáchl. A na druhou stranu žádná rozervaná duše si sem nechodila nic číst, neboť se tady nic nepsalo. Přirozený a pochopitelný, avšak smutnější než Rytmusovo vyjádření sebe sama na svojom rodnom sídlisku. Dnes mně ona milovaná přítelkyně (říkejme jí třeba Míša) ukázala svůj starý deník, kde každým řádkem srdce mladé žačky krvácelo neopětovanou láskou a rozum se vymykal kontrole ve vařícím oleji nenávisti ke spolužačce. Deníkovej zápis mi připomněl duben minulýho roku, kdy jsem tento blog začal psát, kdy jsem asi týden v kuse psal každej den zápis a bavilo mě to vysoce víc, než přemýšlení, jaký brutálně politicky korektní téma rozeberu tento měsíc.

Inu, pravil jsem sobě sám samotný, že budu pokračovat tam, kde jsem začal. Myslím, že úplně geniální by bylo, kdybych popsal dnešní den v celé jeho snaze nasrat mě:

Vstal jsem rozespán někdy po desáté ráno. I zhrozil jsem se, protože jsem byl domluvenej s Míšou a dvěma dalšíma osobama, že dnes půjdeme hrát badminton a že se budu zase po staletích sedavého života hýbat, budu zdravější, dožiju se stovky a zakusím dalších radostí aktivního života. Oblík sem si tepláky a s písní na rtech jsem se odebral na své nejoblíbenější místo, kde jsem se vymočil. Neustále si pískaje s vizí příjemně stráveného dne, jsem i bez míření trefl mísu. Pak jsem se umyl, vymačkal ještě poslední dávku pasty z tuby. A za mručení nějaké debilní písničky sem si zuby vyčistil. Krása střídala nádheru.

Slunce v duši mi zářilo celou cestu po schodech. Zařilo i když jsem vtančil do obývacího pokoje. Zářilo dokonce i když jsem se vítal s naším psem (říkejme mu třeba Růžena). Slunce dozářilo v moment, kdy promluvila babička. Prej toho psa musim hlídat, když celá rodina pojede na oční na kontrolu (je bezva, že když už z návštěvy očaře dělají hlavní zářijovou rodinnou událost, tak mně známému Krtkovi z Lískovce neřeknou). Říkám, že jasně, protože ten den mi byl tak nakloněn, že to prostě nemohlo kolidovat s mými vznešenými sportovními plány.

Jak již všichni ateisté tuší: Bůh není. Samozřejmě nebylo úniku a musel jsem tedy zůstat doma. Bez badmintonu. Se psem, kterej se během hlídací akce hned několikrát zechcal.

Snažil jsem se využít nepříjemně strávených dvou hodin hlídání neuhlídatelného četbou Dívky s pomeranči, ale Satanova posluhovačka (někteří ji znáte jako Růženu) mi kradla papuče a schovávala je ve svém brlohu. I vstal jsem tedy, že si pro ni dojdu. Sáhl jsem do neprobádané oblasti a ten zloprcek se do mě zahryzl (je to štěně a jeho zuby nejsou nepodobné asi osmnácti gramofonovým jehlám se stiskem obyčejnýho nilskýho krokodýla). Za zuby jsem Satanovu posluhovačku vytáhl a hodil jí Soptíka nebo co. Zatímco toho nebohého dinosaura trhala na cáry, sáhl jsem pro svou kristusku do psí sluje. Byla tam. Byla tam i se čtyřma utěrkama, nabíječkou na mobil, peckou od broskve a s ovladačem (ten mě nasral nejvíce, protože jsem byl nucen do té doby trpět Vraždy v Kitzbühelu).

Zanedlouho přijela rodina. Každej příslušník příjemně unavenej a vyšetřenej. Lapáliím s Růženou se dobrosrdečně smáli a dělali, že je to normální. Spolk jsem křivdu nedozírných rozsahů a jal jsem se chystat. Trvalo to o dost kratší éru, než v minulým článku.

Přihasil jsem si to na zastávku dostavníku, kterej by mě měl odvízt za Míšou. Už tam přešlapovaly dvě matky s kočárkama, ze kterých děcka čuměly jak prdele z roztrhanejch gatí. Toto poněkud expresivnější přirovnání jsem vybral, protože ona dítka byla vzhledu nehezkého a neroztomilého. No a ty matky s dětma jely se mnou autobusem. Autobusem, ve kterém už dva kočárky se stejně krásnými dětmi trůnily. Já bohužel jsem osoba dětem ne úplně nakloněna a můžu jen doufat, že se to změní, až potomky budu mít své. Do té doby budu tichounce trpět při každém nelidském zařvání těch malých rarachů. A že toho řevu nebyla špetka...

Jak již některé chytré hlavy stačily vykalkulovat, byly tam přítomní 4 malí soutěžící v anketě Zlatý hajzl (4 kočárky = 4 děti). Nominováni tedy byli:

  • Nadějný budoucí zpěvák v zeleném kočáře za zpěv nesmyslné rockové balady a za nevyčerpatelnou hlasovou zásobu rozsahu "vražda tupým nožem" až "psí píšťalka"
  • Beznadějná bytost (pohlaví neznámé, zatím ale asi žádné) za fistulní smích jen s občasnými přestávkami na nádech. Vděk patří i jeho rodičce, která jej celou cestu ústavičně lechtala. Děkuji.
  • Stadartní uřvané dítě, které svůj válečný ryk spustilo jen tehdy, když mu spadl plyšák na zem (co čtvrt minuty).
  • Natálka.

Vítězem ankety Zlatý hajzl je právě poslední jmenovaná tyranka mýho klidu. Nejenže dělala prakticky všechno, co dělali její soupeři nebo soupeřky. Výhru si zasloužila zejména proto, jak se projevil její intelekt. Protože dělala ze všech děcek největší bordel (což asi nebylo těžký, protože jako jediná disponovala uměním chůze), tak jí její mama neustále vyhrožovala, že jí dá na prdel. Natálka na matku srala a stále bez drža běhala po celým autobuse, ukazovala prstem (!) na okolní lid a šťourala se v nose. No, matka se ostudou a vzteky otřásala v základních buňkách a vyřkla výsledný ortel: "Doma ti zmaluju zadek, Natálo!" Natála okamžitě pochopila, že tím šťouráním v rypáku to přecejen přesrala. Ale v jejích očích jí bylo vidět jasně velké "AHA!". Teď už nemohla nic ztratit. Na prdel dostane tak jako tak. Začala se nahlas smát a běhat po celém autobuse ještě rychleji a vrážela do starých žen. Z pekelného autobusu jsem vystřelil raději o zastávku dřív. Bylo mi jasný, že řidič to v další křižovatce napálí do benzínky. Aby zachránil svět.

U Míši jsem to vydýchal v kuchyni, kde jsem sledoval jak s panímámou zaujatě loupají dvanáct tun rajčat, aby je mohly rozmixovat na gazpáčo (bohužel ani jedna neviděla Červenýho trpaslíka, tak nepochopily můj častý smích). V Míšiným pokoji jsme se potom dívali na fotky z našeho výletu do Brna. Na těchto obrázcích jsem zastínil všechny památky (mou rozložitou postavou, přes kterou nebylo možno katedrálu byť jen zahlédnout). Pak Míšu napadlo vytáhnout svůj starý deník a zasmáli jsme se jako mladí, dobře živení lidé z amerických sitcomů z devadesátých let.

Cestou autobusem domů jsem hledal zábavu v mobilu (na to, že mám s sebou rozečtenou knihu, jsem si pro všechny případy nevzpomněl). A v poznámkách jsem si našel seznam věcí "který bych měl mít jako frajer". Ač ty záležitosti mají něco do sebe, vysmál jsem se sám sobě. Tady je seznam frajerství:

  • Mocná propiska (asi abych měl prostě svýho Parkera jako všichni správní důveryhodní mazáci)
  • Černej koženej notes (kterej bych měl věčně u sebe a stále si do něj něco zapisoval a ostatní by se mě ptali, co si zapisuju, a já bych se cítil strašně důležitě)
  • Bílej kapesník do klopy (Jak jsem kdysi zjistil, nemusel by být těžko k sehnání)
  • Neustále mít u sebe noviny (děsně dospělej Ondra)
  • Neskládací černej dešník
Ten deštník jsem už měl. Byl dokonalej, pravej anglickej gentlemanskej. Ale protože jsem dobrosrdečnej, tak jsem o něj přišel a i rybník jsem pro něj naplakal. Nechal jsem ho na narozeninové párty, aby chránil notebook před deštěm a nějakej... nedomrd mi na něj šlápl a zlomil ho. (Konec vyprávění o deštníku)

Poté jsem se dostal dom, kde již několik hodin smolím tento mohutný výplach, který by šel vypsat jedním delším souvětím. Ale to by bylo moc jednoduchý, že...

Á, zas mám dobrý pocit z deníkového zápisu. Že bych se zítra urval k napsání dalšího? Že by další sliby? Že bych konečně rozšířil třeba i jiné, chátrající rubriky? Otázky, samé otázky.

A ještě jedna!

Jenom, národe, kdyby se někomu chtělo vyjadřovat, zajímalo by mě, co by ještě kromě deštníku a ostatních řečenejch blbinek potřeboval frajer?

(kromě kozatý kočky po boku - tu už mám, další nechcu)