Žurnál

5. září 2012 v 4:09 | Pán Situace |  Moje dny
Se svým dosavadním životem jsem až na neustálý nedostatek kapitálu spokojen. Jsem sice mladý, ale přitom stále pamatuju dobu, kdy lidé byli kromaňonci bez facebooku, mobilu a bez hitovek od Pittbula, co nám rozhejbou pánve jak šéfkuchař Tony. Jsem student vysoké školy, která není proslavena skandálním odhalením falešných diplomů natisknutých dětskýma razítkama s krtečkem. Jsem celkem zdráv, netrpím rýmečkou a ani nemám tu zvětšenou prostatu, jak proti ní zbrojí Mara Vašut s modrou růží. Mám lajnu přátel, kteří ví jak se ožrat a někteří i umí dokonale nablít pod kterejkoli stůl (tímto zdravím Roba, který o sobě moc rád čte). Dokonce mám milující přítelkyni, které připadám okouzlující a roztomilý. Nebe je nezbytně blankytné, všechno je prostě děsně príma.

Avšak jedna záležitost mému spánku na pokoji nedala. Psaní blogu mě sralo. Ocitl sem se v začarovanym kruhu. Nic sem tady nepublikoval, neboť sem žádný návštěvník oplývající znamenitým vkusem pro psané slovo nepáchl. A na druhou stranu žádná rozervaná duše si sem nechodila nic číst, neboť se tady nic nepsalo. Přirozený a pochopitelný, avšak smutnější než Rytmusovo vyjádření sebe sama na svojom rodnom sídlisku. Dnes mně ona milovaná přítelkyně (říkejme jí třeba Míša) ukázala svůj starý deník, kde každým řádkem srdce mladé žačky krvácelo neopětovanou láskou a rozum se vymykal kontrole ve vařícím oleji nenávisti ke spolužačce. Deníkovej zápis mi připomněl duben minulýho roku, kdy jsem tento blog začal psát, kdy jsem asi týden v kuse psal každej den zápis a bavilo mě to vysoce víc, než přemýšlení, jaký brutálně politicky korektní téma rozeberu tento měsíc.

Inu, pravil jsem sobě sám samotný, že budu pokračovat tam, kde jsem začal. Myslím, že úplně geniální by bylo, kdybych popsal dnešní den v celé jeho snaze nasrat mě:

Vstal jsem rozespán někdy po desáté ráno. I zhrozil jsem se, protože jsem byl domluvenej s Míšou a dvěma dalšíma osobama, že dnes půjdeme hrát badminton a že se budu zase po staletích sedavého života hýbat, budu zdravější, dožiju se stovky a zakusím dalších radostí aktivního života. Oblík sem si tepláky a s písní na rtech jsem se odebral na své nejoblíbenější místo, kde jsem se vymočil. Neustále si pískaje s vizí příjemně stráveného dne, jsem i bez míření trefl mísu. Pak jsem se umyl, vymačkal ještě poslední dávku pasty z tuby. A za mručení nějaké debilní písničky sem si zuby vyčistil. Krása střídala nádheru.

Slunce v duši mi zářilo celou cestu po schodech. Zařilo i když jsem vtančil do obývacího pokoje. Zářilo dokonce i když jsem se vítal s naším psem (říkejme mu třeba Růžena). Slunce dozářilo v moment, kdy promluvila babička. Prej toho psa musim hlídat, když celá rodina pojede na oční na kontrolu (je bezva, že když už z návštěvy očaře dělají hlavní zářijovou rodinnou událost, tak mně známému Krtkovi z Lískovce neřeknou). Říkám, že jasně, protože ten den mi byl tak nakloněn, že to prostě nemohlo kolidovat s mými vznešenými sportovními plány.

Jak již všichni ateisté tuší: Bůh není. Samozřejmě nebylo úniku a musel jsem tedy zůstat doma. Bez badmintonu. Se psem, kterej se během hlídací akce hned několikrát zechcal.

Snažil jsem se využít nepříjemně strávených dvou hodin hlídání neuhlídatelného četbou Dívky s pomeranči, ale Satanova posluhovačka (někteří ji znáte jako Růženu) mi kradla papuče a schovávala je ve svém brlohu. I vstal jsem tedy, že si pro ni dojdu. Sáhl jsem do neprobádané oblasti a ten zloprcek se do mě zahryzl (je to štěně a jeho zuby nejsou nepodobné asi osmnácti gramofonovým jehlám se stiskem obyčejnýho nilskýho krokodýla). Za zuby jsem Satanovu posluhovačku vytáhl a hodil jí Soptíka nebo co. Zatímco toho nebohého dinosaura trhala na cáry, sáhl jsem pro svou kristusku do psí sluje. Byla tam. Byla tam i se čtyřma utěrkama, nabíječkou na mobil, peckou od broskve a s ovladačem (ten mě nasral nejvíce, protože jsem byl nucen do té doby trpět Vraždy v Kitzbühelu).

Zanedlouho přijela rodina. Každej příslušník příjemně unavenej a vyšetřenej. Lapáliím s Růženou se dobrosrdečně smáli a dělali, že je to normální. Spolk jsem křivdu nedozírných rozsahů a jal jsem se chystat. Trvalo to o dost kratší éru, než v minulým článku.

Přihasil jsem si to na zastávku dostavníku, kterej by mě měl odvízt za Míšou. Už tam přešlapovaly dvě matky s kočárkama, ze kterých děcka čuměly jak prdele z roztrhanejch gatí. Toto poněkud expresivnější přirovnání jsem vybral, protože ona dítka byla vzhledu nehezkého a neroztomilého. No a ty matky s dětma jely se mnou autobusem. Autobusem, ve kterém už dva kočárky se stejně krásnými dětmi trůnily. Já bohužel jsem osoba dětem ne úplně nakloněna a můžu jen doufat, že se to změní, až potomky budu mít své. Do té doby budu tichounce trpět při každém nelidském zařvání těch malých rarachů. A že toho řevu nebyla špetka...

Jak již některé chytré hlavy stačily vykalkulovat, byly tam přítomní 4 malí soutěžící v anketě Zlatý hajzl (4 kočárky = 4 děti). Nominováni tedy byli:

  • Nadějný budoucí zpěvák v zeleném kočáře za zpěv nesmyslné rockové balady a za nevyčerpatelnou hlasovou zásobu rozsahu "vražda tupým nožem" až "psí píšťalka"
  • Beznadějná bytost (pohlaví neznámé, zatím ale asi žádné) za fistulní smích jen s občasnými přestávkami na nádech. Vděk patří i jeho rodičce, která jej celou cestu ústavičně lechtala. Děkuji.
  • Stadartní uřvané dítě, které svůj válečný ryk spustilo jen tehdy, když mu spadl plyšák na zem (co čtvrt minuty).
  • Natálka.

Vítězem ankety Zlatý hajzl je právě poslední jmenovaná tyranka mýho klidu. Nejenže dělala prakticky všechno, co dělali její soupeři nebo soupeřky. Výhru si zasloužila zejména proto, jak se projevil její intelekt. Protože dělala ze všech děcek největší bordel (což asi nebylo těžký, protože jako jediná disponovala uměním chůze), tak jí její mama neustále vyhrožovala, že jí dá na prdel. Natálka na matku srala a stále bez drža běhala po celým autobuse, ukazovala prstem (!) na okolní lid a šťourala se v nose. No, matka se ostudou a vzteky otřásala v základních buňkách a vyřkla výsledný ortel: "Doma ti zmaluju zadek, Natálo!" Natála okamžitě pochopila, že tím šťouráním v rypáku to přecejen přesrala. Ale v jejích očích jí bylo vidět jasně velké "AHA!". Teď už nemohla nic ztratit. Na prdel dostane tak jako tak. Začala se nahlas smát a běhat po celém autobuse ještě rychleji a vrážela do starých žen. Z pekelného autobusu jsem vystřelil raději o zastávku dřív. Bylo mi jasný, že řidič to v další křižovatce napálí do benzínky. Aby zachránil svět.

U Míši jsem to vydýchal v kuchyni, kde jsem sledoval jak s panímámou zaujatě loupají dvanáct tun rajčat, aby je mohly rozmixovat na gazpáčo (bohužel ani jedna neviděla Červenýho trpaslíka, tak nepochopily můj častý smích). V Míšiným pokoji jsme se potom dívali na fotky z našeho výletu do Brna. Na těchto obrázcích jsem zastínil všechny památky (mou rozložitou postavou, přes kterou nebylo možno katedrálu byť jen zahlédnout). Pak Míšu napadlo vytáhnout svůj starý deník a zasmáli jsme se jako mladí, dobře živení lidé z amerických sitcomů z devadesátých let.

Cestou autobusem domů jsem hledal zábavu v mobilu (na to, že mám s sebou rozečtenou knihu, jsem si pro všechny případy nevzpomněl). A v poznámkách jsem si našel seznam věcí "který bych měl mít jako frajer". Ač ty záležitosti mají něco do sebe, vysmál jsem se sám sobě. Tady je seznam frajerství:

  • Mocná propiska (asi abych měl prostě svýho Parkera jako všichni správní důveryhodní mazáci)
  • Černej koženej notes (kterej bych měl věčně u sebe a stále si do něj něco zapisoval a ostatní by se mě ptali, co si zapisuju, a já bych se cítil strašně důležitě)
  • Bílej kapesník do klopy (Jak jsem kdysi zjistil, nemusel by být těžko k sehnání)
  • Neustále mít u sebe noviny (děsně dospělej Ondra)
  • Neskládací černej dešník
Ten deštník jsem už měl. Byl dokonalej, pravej anglickej gentlemanskej. Ale protože jsem dobrosrdečnej, tak jsem o něj přišel a i rybník jsem pro něj naplakal. Nechal jsem ho na narozeninové párty, aby chránil notebook před deštěm a nějakej... nedomrd mi na něj šlápl a zlomil ho. (Konec vyprávění o deštníku)

Poté jsem se dostal dom, kde již několik hodin smolím tento mohutný výplach, který by šel vypsat jedním delším souvětím. Ale to by bylo moc jednoduchý, že...

Á, zas mám dobrý pocit z deníkového zápisu. Že bych se zítra urval k napsání dalšího? Že by další sliby? Že bych konečně rozšířil třeba i jiné, chátrající rubriky? Otázky, samé otázky.

A ještě jedna!

Jenom, národe, kdyby se někomu chtělo vyjadřovat, zajímalo by mě, co by ještě kromě deštníku a ostatních řečenejch blbinek potřeboval frajer?

(kromě kozatý kočky po boku - tu už mám, další nechcu)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | 5. září 2012 v 11:39 | Reagovat

Tento článek mě opravdu velmi potěšil :-) Dneska asi budu mít taky den s písní na rtech :-D

2 Vychcanek Vychcanek | 5. září 2012 v 13:17 | Reagovat

Podle mého názoru by správný frajer měl mít i svůj styl a pokaždé, když odchází z domu, by měl premyslet o tom, jestli ty nebozaky venku neztrapni.

3 bludickka bludickka | Web | 19. září 2012 v 9:29 | Reagovat

O frajery se nestarám, ty mě moc neberou :) Takže to neporadím. Čtení starých deníků vždycky pobaví. A deníkový psaní na blog je mnohem příjemnější, i když třeba málo komentované. Jo a nejvíc se mi líbila pasáž o dětské soutěži :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama